Dobývání zámku
Za Třicetileté války (1618 – 1648) se po zemích Koruny české nejednou potloukaly cizí
armády. Následkem dlouhých let zápolení katolíků s protestanty, rozšiřování infekčních
nemocí procházejícími vojsky a hladomorů v poničených oblastech klesl celkový počet lidí
v království o třetinu, u mužů dokonce o polovinu! Samotný boj se tehdy vedl ještě do
určité míry džentlmensky, zato chování válkou zdrsnělých, obvykle námezdních vojáků
k nemajetným zajatcům a hlavně k civilnímu obyvatelstvu se dalo nejslušněji označit jako
hanebné. Z tohoto hlediska vzato bylo často úplně jedno, která armáda krajem prošla –
vlastní nebo nepřátelská. Po obou zůstávala skoro stejná spoušť, zvlášť na venkově.
Věrně to vystihuje úsloví KUDY VOJSKO TÁHNE, TAM SEDM LET ANI TRÁVA NEROSTE.
Bezohledné drancování a násilí na bezbranných bývalo natolik častým jevem, že se bralo
jako normální součást válečných operací.
Také nevelké a dnes tiché městečko Mníšek pod Brdy odvedlo pohnuté době těžkou daň.
Doplatilo na svoji exponovanou polohu poblíž Prahy, na důležité zemské stezce, spojující
Čechy s Bavorskem. Několikrát tudy protáhlo i švédské vojsko, hájící zájmy protestantů
proti u nás panujícím katolickým Habsburkům. Až v roce 1639 však mělo čas věnovat se
Mníšku a okolním vsím opravdu důkladně. Výsledkem byla vypálená tvrz, zničený kostel
s farou, obytná i hospodářská stavení, nezapomnělo se ani na prokopání hrází místních
rybníků… Zkáza takového rázu, že došlo prakticky k vylidnění zbylých trosek na mnohem
déle než v úsloví uváděných sedm let.
Akce, připomínající tehdejší události, tolik krutá nebyla. Ostatně i na plakátu byla slibována
jenom volná rekonstrukce:Dodejme hned, že nešlo jenom o velmi volnou, nýbrž až neskutečně volnou rekonstrukci,
kde důležitou roli sehrály krásné, hezké i ty ostatní ženy. Jako obvykle…
Než na ně dojde, podívejme se na nepříliš rozlehlý místní zámek v podobě, kterou měl
v roce 1622:
Takto vyhlíží dnes po obnovení a řadě přestaveb:
Z fotografie je patrné, že stojí za to, jet se do Mníšku podívat. Rovněž místní kostel Svatého
Václava a nedaleký barokní areál Skalka jsou zajímavé stavby.Bitva se měla odehrát na prostranství před zámkem. Pro válečného reportéra tím získal na
významu hezký domek u brány, zvláště vysoké okno v půdním prostoru. Byl odtud skvělý
výhled na bojiště a majitelé byli tak hodní, že umožnili fotit průběh urputného střetnutí.
V popředí snímku vidíme několik mužů elitního císařského Krvavého regimentu a jejich
statečnou spolubojovnici, které mimořádně slušel i dobový civilní šat. Nutno dodat, že
během celé akce panovalo strašlivé vedro, které by plně omlouvalo i mnohem úspornější
oděvy. Vojenská ustrojovací kázeň však podobné výjimky nepřipouští, každý kousek stínu
byl proto v době příprav intenzivně využíván.
I zbraně bylo radno nabíjet pod nataženou plachtou. Ne, že by slunce dokázalo zažehnout
střelný prach, ale hrozily puchýře od rozpáleného kovu.Protože šikovná lest hrála v historii vždy velkou roli, je lépe mít se stále na pozoru. Jak asi
skončí tohle? Naštěstí je v pozadí vidět připravená ambulance…
Dobře to dopadlo – v pouzdře leží pouze kytara, ne tak trochu očekávaný samopal Krále
Šumavy. Pozorný čtenář může jistě namítat, že za Třicetileté války žádné samopaly nebyly,
ale při velmi volné rekonstrukci je možné pár století náhodně přehlédnout. Například touto
fotografii doložený letecký průzkum bojiště:
Leč vraťme se k přípravám na střetnutí. Za stávajících okolností nebylo divu, že kompletní
ustrojení odkládali válečníci do poslední chvíle. Nešlo přitom jen o těžké, zcela neprodyšné
kožené kabátce, ale nejednou celé „železářství“:
V obvyklém zmatku se až na poslední chvíli zjistilo, že Krvavému regimentu nepřijel žádný
důstojník. Reálně tak hrozila úplná ztráta bojeschopnosti nejlepšího z císařských útvarů,
stojících poblíž Mníšku. Bylo velmi pravděpodobné, že muži bez dozoru prásknou do bot,
rozprchnou se a válčení nahradí méně riskantním a výnosnějším drancováním okolí.
Ale omyl! Pluk – byť momentálně na polovičním stavu a bez vyšších nadřízených – sestává
ze starých ukázněných bijců a hlavně nepřišel o svoji páteř, kterou u každého vojska
netvoří důstojnický sbor (přestože je o tom pevně přesvědčen), nýbrž zkušení osvědčení
poddůstojníci. Možná nedokáží posuzovat záležitosti celoevropského významu, ani složitě
manévrovat, u mužstva ale mají autoritu a umí ho vést v boji stejně, ne-li lépe. Tak se stalo,
že při představování hlavních aktérů divákům Krvavý regiment zastupoval pouhý kaprál.
Vše je připraveno, komentování se skutečně ujímá slibovaný známý moderátor. Ví, že
obecenstvo není naladěno na dlouhou přednášku, úvodní slovo je proto velmi stručné,
avšak postačující. Podobně se zachovali i dva místní hodnostáři.
A už to jede!
Uvnitř zámku se přítomní šlechtici jaksi nepohodli a jeden z nich byl vyhnán svinským
krokem až před bránu. Jména nejsou podstatná, vždyť jde o fikci. Urozenému pánovi se
hrubé jednání kolegů nezamlouvalo a tasil kord. Následovala scéna natolik akční, že fotka
vyšla rozmazaná. Výsledkem byl naštěstí jen velmi spěšný odchod neoblíbeného jedince. I
tak se dá zdvořile popsat potupný útěk.
Těžko říci, kam si vyštvaný pán běžel postěžovat, než se však jeho sokové stačili pořádně
vydýchat, na prostranství už vpochodoval silný oddíl švédského vojska. Nemůžeme si ale
představovat, že všichni muži byli rodilými Skandinávci! Šlo většinou o žoldnéře, tedy
placené vojáky ze všech koutů Evropy (často z německých zemí), najaté do švédských
služeb. Vrchní velení měl ovšem Švéd opravdový – generál Johan Gustafsson Banér, v té
době už nejspíš jmenovaný maršálem. Nezvaní návštěvníci se halasně domáhali vpuštění
dovnitř. Zámek je sice obehnán dosti vysokou pevnou zdí a bránu dnes chránila všelijak
poskládaná barikáda, co však mohlo stačit k obraně před lupiči, bylo proti početnějším
oddílům pravidelné armády málo. Hlavně proto, že Mníšek neměl žádnou vlastní vojenskou
posádku a pár šlechticů se služebnictvem nemohlo nic zachránit.
Když ozbrojený odpor nepřicházel v úvahu, bylo nutno požadavkům vyhovět. Pokud
možno tak, aby si Švédové mysleli, že jsou vítáni. Už tehdy bývali Čechové švarní junáci,
ale rovněž zkušení borci v umění přetvařovat se, když to vyžadovala situace. Z brány vstříc
vojínům proto vyšla nevinná dítka s chlebem a solí, též ale vnadné dívčiny, třímající umně
zhotovený transparent. Heslo SE ŠVÉDSKEM NA VĚČNÉ ČASY vešlo do historie a stalo se
inspirací pro československé politiky ještě ve 20. století.
Velitelé poněkud štítivě uďobli z nabízeného chudého pohoštění, mnohem větší zájem u
nich vzbuzovaly dívky. Nakonec se proto rozhodli zámek obsadit bez obvyklých projevů
přiměřeného násilí.
Něco tak zajímavého si pochopitelně nemohla nechat ujít žádná ženská ze zámku, neboť
ještě neexistovaly televizní seriály, které je nutné sledovat za každých okolností. Člověk by
čekal, že se baby někam schovají před dotěrnostmi žoldnéřů, aby alespoň zkusily uchránit
svoji počestnost, ale pravý opak byl pravdou. Shromáždily se v plném počtu poblíž vchodu
a nepokrytě očumovaly cizí chlapy. Jako nějaké ženštiny povětrné!
Leč co se to stalo? Do brány teprve vcházeli poslední opozdilci a ve stínu keřů zámeckého
parku sotva začalo důvěrné sbratřování s tak upřímně vítanými fešáky, když se venku mezi
stany objevily první řady příslušníků Krvavého regimentu, pochodujícího v čele císařského
vojska! Pro jistotu připomeňme, že nešlo o žádné kámoše, ale úhlavní nepřátele švédských
protestantů.
Nebylo to nejrozumnější řešení. Kdyby císařští tolik nespěchali, mohli po pár hodinách
poměrně snadno udolat přejedené, ožralé a všelijakými radovánkami znavené protivníky.
Ti nyní spěšně odložili džbány, natáhli kalhoty a vyhrnuli se před bránu omrknout, kdo jim
přišel kazit vojáckou zábavu.
Barikáda před branou tvořila poměrně dobrý kryt před střelbou z pušek. Hned se
osvědčila, když naši stateční mušketýři vypálili salvu, aby kryli rozvinutí ostatních
císařských sil. Dosud plně neuspokojené a zvědavé dámy se jen o fous stačily uchýlit do
bezpečí. Po chvíli již samozřejmě vykukovaly zase, neboť taková jest ženská přirozenost.
Císařští zaujali téměř stejné pozice, jako předtím jejich nepřátelé, chtěli však vyjednávat.
Početně znatelně slabší Švédové nebyli proti a vyslali svoje emisary.
Katolíci nepožadovali víc, než aby se momentální pánové zámku sebrali a táhli o číslo dál,
aniž způsobí jakékoliv škody. Jenomže to byla právě věc, která Seveřanům nevoněla. Když
se příslušníci chudého národa dostali k pokladům bohatších zemí, byli schopni uloupit i
hadr na nádobí a cennou trofej pak hájit až do těch hrdel. Vyjednávání proto ztroskotalo.
Zazněly ohlušující salvy, schované obránce však příliš neohrozily. Do útoku tedy postupně
vyrazila obě křídla císařského vojska a u brány došlo k boji muže proti muži.
První šturm bojovní potomci Vikingů dokázali odrazit a další nedopadly o nic lépe.
Ani kanonýrům se nezdařilo šikmo vedenou palbou rozbít zámeckou hradbu.
V zájmu objektivity je nutno uvést, že nápad ostřelovat zeď nepatřil k nejšťastnějším.
Mnohem vyšší efekt muselo přinést pár zásahů chatrných překážek před bránou. Protivník
by nejspíš utrpěl značné ztráty a musel se stáhnout.
Střelci Krvavého regimentu zatím postoupili o pár kroků vpřed, aby zkusili pobít co nejvíc
obránců. Ti se ovšem kryli za barikádou, zatímco mušketýři stáli na volném prostranství.
Výhoda většího účinku jejich těžkých mušket tak nemohla být plně využita, neboť příliš
zkrátit vzdálenost by znamenalo hloupě se vystavit odvetě lehčích švédských arkebuz a
pistolí s menším dostřelem. O takový způsob sebevraždy nikdo nestál.
Do prozatím nerozhodného klání vstoupil nový prvek, oddíl selského lidu z blízkých osad.
Vesničané (obvykle katolíky tvrdě pronásledovaní protestanti) zaslechli střelbu a uvědomili
si, že došlo na jejich nemilované panstvo. Tož vzpomněli na slavné husitské tradice a
vyrazili vyrovnat si účty s vrchností vidlemi a cepy, vedeni ušlechtilým úmyslem zachránit
aspoň část panského majetku pro Čechy. Konkrétně pro sebe.
Švédové zajásali. Domnívali se, že jim přichází posila, ale nepočítali s neznalostí vlajek u
prostého lidu. Drnohryzové, neinformovaní o aktuálním vývoji situace, radostně vtrhli
přímo mezi císařské vojáky, kteří na ně udiveně zírali. S hlubokou láskou k Habsburkům a
panstvu se setkali zřejmě poprvé. Hle – ubozí poddaní byli ochotni položit i své životy
v boji proti vetřelcům, vyznávajícím ohavné bludy! Otrlým žoldnéřům téměř vstupovaly
slzy do očí, zatímco sedláci měli tolik rozumu, aby nevykecali trapný omyl. Pravda, muselise nyní podílet na potření spoluvěrců, leč zavděčit se silnějšímu je také dobré a ke kořisti
mohli přijít na kterékoliv straně. Při dalších útocích se mezi přilbicemi a klobouky proto
daly zahlédnout i jejich beranice, obzvlášť vhodné do panujícího příšerného vedra.
Specialitou akce byl neznámo odkud přibyvší ruský(!) polní lazaret. Kdo však čekal péči o
raněné vojíny, šeredně se spletl. Zdravotníci rovnou do rakve sbírali jenom padlé a čile je
obírali o cennosti. Nejednou se ukázalo, že údajná mrtvola žije a zuřivě brání své věci.
Důležitou částí bitvy byl i psychologický boj. Švédský vojín vystrkuje zadnici na nepřítele:
Trochu však podcenil nejlepší císařské střelce. Vzápětí po vyfocení potupné provokace
sletěl nezdvořák ze zdi a parkem pak doběhl až k bráně, drže se za zraněné hýždě. Možná
je chtěl pofoukat od nějakého důvěrného kamaráda.
Druhé straně se také nedařilo. Palba salvami, při níž byla přece jenom znát nepřítomnost
skoro poloviny Krvavého regimentu, se stále střídala s neúspěšnými šturmy.
Výsledek nepřinesl ani odvážný útok obávaných granátníků. Zvolili šikovnou taktiku –
přibližovali se na dohoz svých těžkých bomb nepravidelným kličkováním. Šlo je obtížně
zasáhnout a nakonec se tak dostali až k hradbě, odkud je však bohatě polili vodou. S
mokrými doutnáky byly tehdejší granáty nepoužitelné. Graciéznost „tance“, části oděvu i
postavy obou hrdinů přitom vzbuzovaly podezření, které se záhy potvrdilo. Šlo o ženské!
Jejich odvaha zasluhuje obdiv, slušně vychované dámy to ale v žádném případě nebyly.
Když se jim podařilo bez úhony absolvovat také cestu zpátky, z bezpečnější vzdálenosti
činily na protivníky posměšné posunky, které se zdvořilým chováním neměly zhola nic
společného. Diváci nestačili zírat! Vypadalo to skoro jako při schůzování nynějšího
českého parlamentu, k dokonalosti scházely už jen vztyčené prostředníčky:
Zdálo se, že velitelé obléhatelů vsadili všechno na unavovací taktiku. Nebylo přece možné,
aby se početně značně slabší Švédové dokázali trvale bránit až do zblbnutí opakovaným
útokům! Zatím to tak ale vypadalo. Dozrál čas vymyslet nějakou šikovnou lest.
Císařští přerušili bojovou činnost a stáhli se do svého tábora – asi k poradě a potřebnému
posilnění. Nepřítel jim utéci nemohl a očividně se k tomu ani nechystal. Náhle se však mezi
stany ozvalo hned několik výbuchů a dým zahalil celé ležení. Tohle vypadalo na explozi
munice se zničujícím účinkem! Vpřed opatrně vyrazili průzkumníci.
Nespatřili ani živáčka, zcela bezstarostně je proto následovali další hamižní Švédové.
Už se chystali dát do plenění, když mezi stany náhle povstali dosud ukrytí mušketýři a
vypálili jim přímo do tváří! Bez jediného šrámu dorazili zpět jen nemnozí.
Švédům nezbylo, než poníženě žádat o krátké příměří, potřebné ke sběru raněných.
Císařští velitelé, potěšení úspěchem úskoku, jim to ochotně povolili. Dokonce i v drsných
granátnicích se úplně neočekávaně hnulo srdce a vyrazily pomoci sténajícím chudákům!
U brány se raněných ujaly zámecké holky a obvázaly jejich rány. Bojovníci, povzbuzení
něžnými erotickými doteky, záhy pozoruhodně ožili. Předpoklad, že po těžkém výprasku
budou ochotni kapitulovat, proto nevyšel. Ţlutými obvazy vyzdobení muži se vrátili do
boje, jako kdyby se nic nestalo.
Bylo nutné zkusit něco jiného. Část vojska využila oblaků dýmu ze spáleného střelného
prachu a nenápadně přilnula k zámecké zdi. I naši mušketýři tentokrát vyrazili do akce.
Přesun zakryl další z pokusů dobýt barikádu.
Švédové se ochotně vrhli do střetného boje. Zaujati odrážením ataku a pronásledováním
ustupujících nepřátel nezaregistrovali, že lezou do pasti. Místní ženské sice všechno dobře
viděly, ale mlčely. Tušily, kdo má větší naději na vítězství.
Záměr obklíčit protivníky na volném prostranství se zdařil a vzápětí došlo k divoké řeži.
Bojiště pokryla těla padlých a raněných, až se nakonec do sebe hodlala pustit poslední
nezraněná dvojice – mladík s rozzuřenou dívčinou, která nejspíš chtěla kohosi pomstít.
V tom okamžiku došlo k zásadnímu zvratu. Oba zjistili, že ten druhý vypadá docela k světu
a jako blesk z čistého nebe mezi nimi přeskočila jiskra lásky. Odhodili proto zbraně a začali
se navzájem dvořit a přátelit. V levém rohu snímku lze spatřit raněného mušketýrského
kaprála, který hezkému mladíkovi očividně děsně závidí.
Také ostatním válečníkům došlo, že hrdinně padnout za zájmy kdesi daleko v teple a
pohodlí sedících potentátů není to pravé ořechové. Začali se proto postupně zvedat a
radovat, že přežili. Mladý pár se roztancoval a dal tak příklad jiným. I oni se začali okolo
sebe rozhlížet, hledat kamarády a neváhali se dokonce bratřit s dosavadními protivníky,
s nimiž ještě před chvílí bojovali na život a na smrt. Bez ohledu na rozdíly v náboženském
vyznání, které žoldnéři ostatně většinou nebrali příliš vážně.
Nastalou idylu uprostřed válečného běsnění citlivě komentoval Standa Berkovec takovými
slovy, že nejedna z přítomných divaček byla upřímně dojata.
Ale jak to, on ještě není konec? Ne! Mladý pár se rozhodl neprodleně uskutečnit akt lásky
v prostorách zámku. Jejich horoucí srdce přímo symbolizovala zapálená pochodeň.
Krátce poté došlo k hroznému výbuchu.
Všichni přítomní se tak názorně přesvědčili, jaké kraviny dokážou spáchat i jinak normální
muži, když se bezhlavě zabouchnou do pěkné holky. Jen naprostý pitomec by vlezl do
prachárny se zapálenou pochodní a odhodil ji kamsi mezi sudy. Kvůli snazšímu objímání
dámského protějšku to však klidně udělá každý druhý chlap! Dá se proto směle tvrdit, že
zámek v Mníšku pod Brdy neobrátila v trosky nenávist, nýbrž vášnivá láska… Jak správně
říkají Francouzi: Cherchez la femme! /Za vším hledej ženu!/
Nyní už opravdu nebylo co dodat, spokojení diváci se roztleskali a účastníci rekonstrukce
před nimi provedli slavnostní defilé. Krvavý regiment přitom samozřejmě nechyběl:
Válčení v úmorném vedru si vyžádalo litry potu. Už ze zdravotních důvodů bylo nezbytné
ztracené tekutiny rychle a v hojné míře nahradit, to už je však jiná kapitola.
Celou akci lze prohlásit za zdařilou, přestože s historickou skutečností měla společného
pramálo.
V Plzni, 10.7.2012
text i foto Jiří Novák
Upozornění: Určeno pouze pro vnitřní potřebu Krvavého regimentu, další šíření
podléhá souhlasu autora! J.N.