Červené Poříčí, ležící na řece Úhlavě mezi Přešticemi a Švihovem, je malou obcí. Může se však pochlubit renesančním zámkem, postaveným krátce před Třicetiletou válkou (1618 – 1648). Na jejím počátku, za stavovského povstání, se tehdejší majitel Mikuláš Šic z Drahenic postavil na stranu českých stavů proti vládnoucím Habsburkům. Krátce po porážce rebelie se osobně přesvědčil o pravdivosti poučky, že čůrat proti větru není zdravé – většina majetku, včetně místního panství s tehdy novým sídlem, mu byla za trest zkonfiskována. Samotný zámek však tentokrát posloužil jen coby kulisa bitvy o ležení císařského vojska, rozložené na rozsáhlém pozemku bývalé zahrady hned vedle.
K částečně opraveným zámeckým budovám přiléhající moderní rodinný dům působí jako pěst na oko – který pitomec tak vkusný doplněk historického areálu asi povolil? Leč vraťme se k popisu akce… Jak bývá u menších podniků zvykem, bitva se v různých verzích několikrát opakovala. Zvláště efektní mohla být páteční i sobotní večerní podívaná. Nesporným vyvrcholením však určitě bylo střetnutí v sobotním odpoledni, přes panující úmorné vedro hojně navštívené diváky, natáčené i kamerou ČT a popsané v této reportáži.
Pojďme napřed zjistit poměry v táboře. Základem vysoké bojeschopnosti vojska jest vydatná strava, vydávaná v dostatečném, leč nikoli přehnaném množství (přežrání není žádoucí). Kontrolu kvality a odměřování dražších ingrediencí si proto vzal na starost velící důstojník Krvavého regimentu osobně.
Za stávajících povětrnostních podmínek bylo plné bitevní odění buď projevem hrdinství, nebo čirého nerozumu. Plechy a přilbou chráněného válečníka mohl na pálícím slunci spíš než nepřítel sklátit úžeh či infarkt.
Muži našeho Krvavého regimentu proto dostali mimořádné povolení obléci k úvodnímu cvičení i později do bitvy lehčí letní variantu své uniformy (vz. 1618). Okolnostmi vynucené opatření se plně osvědčilo – zvýšilo pohyblivost mušketýrů a žádný nepodlehl zákeřné dehydrataci. K tomuto účelu posloužil i přísun nápojů včetně piva. Výtečnou morálku elitního císařského pluku dokládá fakt, že nikdo nesáhl po tvrdém alkoholu, ač tento tradiční prostředek k vyvolání bojového nadšení byl rovněž k dispozici v nezanedbatelném množství.
Jako velmi vhodná se ještě před vlastní bitvou ukázala být ukázka tehdejšího výcviku mužstva. Nejen, že divákům přiblížila bojovou techniku a užívanou taktiku, ale posloužila rovněž k utužení kázně ve vojsku. Zúčastnili se jí jenom někteří bojovníci bez ohledu na stranu, jejíž zájmy později hájili.
O úvodní slovo a průběžné komentování se dobře postaral hlasatel v dobovém kostýmu:
Potřebu náročné prověrky názorně ukázala salva první řady mušketýrů, kde většinu tvořili střelci Modrého regimentu. Kvůli mizerné údržbě zbraní vyšly ze sedmi očekávaných ran pouhé dvě! Patřičná odměna byla dostatečně důrazná na to, aby se provinilí vojíni rychle polepšili – celá řada musela ulehnout tváří k zemi a velící důstojník se jim prošel po zádech (spíše po jejich dolní části, jejíž lidový název není vhodné uvádět).
Musíme si uvědomit, že drastické tresty byly nutností u mužstva, obvykle naverbovaného jenom s ohledem na dostatečnou fyzickou způsobilost. Neboť nesprávnost svého jednání museli pochopit všichni a bolestivému ponaučení rozuměl úplně každý. Druhou řadu tvořili zkušení bijci Krvavého regimentu, jejichž výkonnost stojí o třídu výše. Salva, kterou předvedli, byla sice rovněž nejednotná (u mušket, odpalovaných doutnáky, jde o normální jev), alespoň však nikomu neselhala zbraň.
Střeleckou a pořadovou přípravu mušketýrů doplňoval výcvik dosti početných rondašírů (vojáci s meči a kulatými štíty, k jejichž výzbroji obvykle patřily i kratší píky).
Ani jejich velitel nebyl s laxními výkony spokojen a volil obdobné potrestání. Hříšníkům nařídil ulehnout na záda a zakrýt si břicha štíty, které mu potom posloužily coby chodník. Vzhledem k tomu, že chlapi krátce předtím sytě poobědvali, bylo jejich skučení opravdové a trest až nápadně krátký. Ţádný důstojník totiž nestojí o hloupým kmánem pozvracenou uniformu.
Ačkoliv bylo v úvodu představení zdůrazněno, že se v habsburské armádě velelo jazykem německým, nebylo lze toto obecné nařízení v plné míře respektovat. Neboť velká část vojínů rozuměla sotva základním německým povelům a všechno ostatní jim bylo třeba podat v rodné řeči nebo názornými gesty. Své udělalo i rozčilení velitelů nad nemotorností a neschopností jim svěřených mužů – loukou brzy znělo nejčastěji české láteření a sprosté nadávky, doplněné mezinárodně srozumitelnými záhlavci a kopanci. Všichni byli na takové zacházení zvyklí, proto nepropadali zbytečnému vzrušení. O jakýchsi podezřelých lidských právech obyčejných vojáků neměl tehdy nikdo ani potuchy, kruté jednání vrchnosti
s poddanými bylo ostatně běžné i v civilu. Cvičení zakončila tentokrát zřetelně lepší salva.
Úplný klid však nenastal. Množství diváků mužského pohlaví, které by při vhodně pojaté agitaci šlo navléci do mundúru, nedalo spát velitelskému sboru. Proto byli všichni přihlížející pozváni blíže, aby dobře slyšeli halasné vychvalování výhod vojenského stavu. Dámy, obdivně vzhlížející ke statným žoldnéřům, s verbováním bezděky pomáhaly. Mnohý z civilistů by se také rád stal terčem jejich roztoužených vzdechů!
Snad by se podařilo získat aspoň pár rekrutů, kdyby všechno nezkazil příliš horlivý kaprál Krvavých. Pln dobré vůle naplno vykřičel to, co velitel lákavě popisoval ve stylu „možnost zbohatnout a navázat nová přátelství“ – nadšeně zařval: Rabovat a znásilňovat!
Ne, že by všichni dospělí nevěděli, o co ve skutečnosti jde, ale překřikovat nadřízeného je hrubý přečin, vyžadující velmi tvrdé potrestání. Tím se stala chůze uličkou spolubojovníků, bijících provinilce furketami (vidlicemi, podpírajícími mušketu při výstřelu), nabijáky a lunty (doutnáky). Kdo nemlátil dost důrazně, mohl snadno skončit stejně. Náborová akce tak ztroskotala, neboť pohled na děsný výprask spolehlivě odstrašil každého potenciálního zájemce o službu v ozbrojených silách.
Sám kaprál neprojevil sebemenší pochopení pro přiměřený postih. Když zjistil, že půjde o bití na holá záda, pokusil se dokonce o panický úprk! Zřejmě nebyl první, alespoň podle rutiny, s níž byl pohotově odchycen a přivlečen zpět.
Pak už následovala potupná exekuce. Profous určitě nepatří ke kaprálovým přátelům, kráčel v čele eskorty odsouzence úmyslně velice pomalu. Přestože potrestání sledoval velitel z bezprostřední blízkosti, našlo se hodně mužů, pouze simulujících usilovné bití. Mušketýři Modrého pluku k nim však rozhodně nepatřili, mydlili nebožáka s očividnou radostí a velkou chutí. Asi má u nich nějaký vroubek.
Následoval krátký oddech, během něhož se diváci i aktéři ukázky hojně posilňovali u prodejních stánků na zámeckém nádvoří. Čas bitvy se však blížil, což se dalo poznat i podle toho, jak se příslušníci stavovského vojska nenápadně vytráceli do blízkého hájku.
V císařském táboře mezitím zavládl horečný ruch. Chystalo se vše potřebné k výpadu na území, ovládané českými rebely. Manželky, družky a milenky žoldnéřů, doprovázející své vyvolené i na válečných taženích, se s nimi srdceryvně loučily.
Zatracené baby! Rozvrátí morálku celého pluku! Velitel mušketýrů se opravdově zlobil.
Teprve nástup před pochodem odhalil, že k císařským silám patřil jen osvědčený Krvavý regiment a oddíl rondašírů. K dispozici byla též stará houfnice, ta však měla i s obsluhou zůstat v ležení, neboť by při očekávaných rychlých přesunech zdržovala.
Do Červeného Poříčí dorazila sotva polovina Krvavého regimentu, pohled na pochodující útvar byl ale i tak docela pěkný.
Následující rondašíři šli v zástupu se zřejmou snahou vyvolávat iluzi většího počtu.
Dlužno přiznat, že průzkum byl u císařského vojště zanedbáván a zrak ozbrojenců také za mnoho nestál – pravděpodobně kvůli dlouhodobému požívání nekvalitních alkoholických nápojů. Jinak by museli spatřit nepřítele, formujícího se na okraji háje. Oni však čučeli bůhvíkam a klidně zmizeli kdesi za bývalým zahradním altánem.
Stavovští vůdci měli špióny lepší, nebo jen náhodou podnikli nájezd na ležení protivníka ve stejnou dobu. Nic jim nemohlo vyhovovat lépe, než odchod drtivé většiny bojeschopných mužů z tábora, který tak zůstal bez pořádné ochrany. Ihned po úvodní zastrašovací salvě se útočníci vrhli vpřed. Nedokázala je zastavit ani rána z houfnice.
Lehce slavně zvítězili a vzápětí nastalo to, co potrestaný kaprál trefně nazval rabováním a znásilňováním. Prchající nebožačka na snímku měla smůlu hned trojnásobnou:
1) Místo některého z hezkých mladých sympaťáků ji naháněl vilný stařec, takto významný příslušník Modrého regimentu. Ţe z toho neměla radost, je vidět víc než zřetelně.
2) Cestu jí překřížil druhý lotr a ona zakopla a praštila sebou v nejkritičtější fázi dostihů. Další odpor byl sice marný, ale mladá žena se o něj přesto stále pokoušela.
3) Pokud doufala, že uteče mezi diváky, záměr jí nevyšel. Ba co hůř, k velmi přesvědčivě simulovanému násilí proto došlo sotva pár metrů od obecenstva!
Těžko říci, co odvětila jedna z divaček na dotaz zvídavého dítka předškolního věku, cože pánové té paní dělají. Rozpačitá odpověď zanikla v okolním hlomozu a válečný reportér Krvavého regimentu nezaslechl ani slovo. Proč násilníci raději nenechali svoji oběť uniknout? Pro představu poměrů mohla samotná honička docela stačit.
Naděje, že zasáhne blížící se důstojník, rychle pohasla. Jenom podřízené vyzval, aby si pospíšili. Výstřel z děla přece museli císařští zaslechnout!
Bylo tomu tak. Od altánu se brzy vyhrnuli rozzuření císařští vojáci. Na vlastní kůži nyní poznali značný rozdíl mezi pojmy loupit a být oloupen, stejně jako znásilnit cizí ženskou a mít znásilněnou tu svoji. Z protivníků se tak stali skuteční nepřátelé.
Překvapit momentální vlastníky tábora se nezdařilo, následovala proto regulérní bitva.
Jako obvykle neměla střelba zdálky valný účinek a rondašíři šli do boje zblízka.
Proti značné přesile by sotva uspěli. Neméně vzteklí mušketýři však odložili střelné zbraně, vytáhli kordy a také chvátali vyřídit si účty se stavovskými vlastnoručně.
Síly se tím přibližně vyrovnaly, císařští však bojovali poháněni spravedlivou touhou po pomstě i skutečnou potřebou vyrvat nepříteli svůj majetek. Včetně bab – kdo by se staral o všestranné uspokojování jejich potřeb?!
Klubko bojujících se přesunovalo po louce sem a tam, nejednou až k samotné pásce, oddělující diváky od aktérů bitvy.
Ze shluku stavovských se ale záhy počali oddělovat jednotlivci, prchající oklikou k altánu, nouzově použitelnému jako obranný objekt.
V trávě odložených mušket si naštěstí nevšimli, ale jak se uprchlíci začali množit, musel se urychleně stáhnout i Krvavý pluk, aby ještě nepřišel o cenné palné zbraně. Takový malér a potupu by pár dalších posekaných nepřátel v žádném případě nevyvážilo.
Stavovskému vojsku se otevřela cesta k ústupu – byť pod palbou mušketýrů. Vpravo u zdi letohrádku je k vidění i kameraman České televize.
Během chvíle fronta tímto způsobem učinila obrat čelem vzad, čímž se tábor s veškerým majetkem a ženskými ocitl pod kontrolou císařské armády. Boj tím ovšem neskončil.
Krvavý regiment měl znatelnou palebnou převahu, ale protože se nemálo pocuchaní rondašíři zdrželi, zůstal nějaký čas sám proti nepříteli. Ten již pookřál a mušketýři se brzy museli v sebeobraně znovu ohánět kordy.
Zásah kolegů je naštěstí brzy vysvobodil z kritické situace. Obrovská chuť důkladně nařezat mizerům, kteří je málem o všechno připravili, přehlušila u rondašírů pomyšlení na velice nepříjemné okamžiky, které prožili, když je střelci nechali ve štychu kvůli záchraně svých bouchaček. Pevně sevřený útvar, naježený blýskavými meči, zahnal útočníky zpět.
V bitvě nastala jakási přestávka. Stavovští byli rádi, že přežili první nával vzteku protivníků a podařilo se jim uniknout z tábora, zatímco císařští se už dostatečně vyřádili a jejich velitelům došlo, že vítězství mohou dosáhnout jenom za cenu těžkých ztrát. Rozhodli se vyjednávat. K setkání hlavounů došlo mezi nyní od obecenstva hodně vzdálenými liniemi.
Co se tam dělo, prozradil císařský pokladník. Několikrát vyběhl z hloučku a rval si vlasy s výkřiky Tolik ne!!! Stavové žoldnéře mizerně platili a ti se proto za nejmenovanou částku nakonec rozhodli přejít k nepříteli! Důstojníci spěchali oznámit novinu svým podřízeným.
Mužstvo však neprojevilo ani špetku nadšení. Zůstávalo v bojové formaci a s podezřením nevraživě sledovalo příchod zbrusu nových spojenců. Nehodlalo se kamarádit obzvláště s mušketýry Modrého regimentu. Jsou věci, které se neodpouštějí.
Bitva tím skončila, velitelé útvarů však museli dávat pozor, aby nedošlo ke spontánnímu obnovení boje ještě na závěrečném slavnostním nástupu. Podívejme se na přehlídku. Fotografie dokládají, že bojovníků bylo celkem okolo pěti desítek.
Široká mezera mezi Modrým a Krvavým regimentem možná vznikla pouhou náhodou, ale působila víc než výmluvně.
Přitom na opačném boku Krvavých stáli exstavovští rovněž a nikomu nevadili. Diváci se mohli jen dohadovat, zda tohle také patří do scénáře.
Ukázka skončila a potlesk byl pro bojovým úsilím i vedrem zmožené válečníky opravdu těžce vyslouženou odměnou.
———————————————————————————————————————————-
Úkolem reportéra je mimo popisu událostí také zaznamenat ohlasy z publika. Mimo uznání byla tentokrát z více míst slyšet i kritická slova, se kterými musel souhlasit, ač sám nepatří k přespříliš úzkostlivým jedincům. Vesměs se týkala nevhodnosti znásilňovací scény v odpoledním představení.
Jistě by tedy neškodilo trochu „ubrat páru“ a nechat podobné záležitosti až na večerní ukázku, určenou pro dospělé. Nebo je aspoň předvádět v takové vzdálenosti, aby zanikly podrobnosti – určitě však ne poblíž rodin s malými dětmi. Mimo jiné také proto, aby se předešlo možným stížnostem.
V Plzni, 9.8.2012 foto Jiří Novák, Miroslav Novák
text Jiří Novák
Upozornění: Určeno pouze pro vnitřní potřebu Krvavého regimentu, další šíření
podléhá souhlasu autora! J.N.