Obrana zámku
Ti Švédové si snad nedají pokoj! 8. června 2013 se jejich vojska obořila na výstavný zámek v Liblicích nedaleko Mělníka, aby jej vyplenila, případně obrátila v trosky. Na volnou rekonstrukci jedné menší epizody Třicetileté války předem upozorňoval tento plakát:
Těžko říci, zda šlo jen o pozvánku ke shlédnutí zajímavé podívané, nebo včasné varování místním občanům. Kdysi byla věc celkem jasná: ať se poblíž objevila jakákoliv armáda (včetně vlastní), nic dobrého chudáky nečekalo. Během dlouhých válek vojáci zhrubli natolik, že krádeže, loupení, mučení, znásilňování i vraždění bezbranných nebyly pro ně nic zvláštního. Pokud tedy usedlíky někdo varoval, mohli popadnout svých pět švestek a co nejrychleji zmizet. Nejlépe do hlubokých hvozdů či dobře hrazeného města s početnou vojenskou posádkou, kde byla větší šance uhájit alespoň holý život a zachránit snad i trochu majetku.
V roce 1635 ale měli obyvatelé štěstí, nikam prchat nemuseli. Neboť císařští se rozhodli Liblice před Švédy bránit a měli k tomu i dostatečné síly pod velením statečného Pachty z Rájova. Výstavný barokní zámek, sloužící dnes Akademii věd ČR jako konferenční centrum, tehdy ovšem ještě neexistoval. Byl postaven až na přelomu 17. a 18. století, tedy přibližně půl století po skončení Třicetileté války (1618 až 1648). Organizátorům letošní akce ani divákům to nevadilo, takže nebyl v rámci zachování historické přesnosti zbořen – volná rekonstrukce událostí naštěstí tak radikální řešení nevyžaduje. Samotný zámek je opravdu zajímavá a úhledná stavba:
Vojenské ležení bylo zbudováno v zalesněné části parku se staletými stromy, přičemž stany Krvavého regimentu ležely nejdále. To při příchodu vzbudilo mylný dojem, že se k němu nechaly s nástupem jara naverbovat dvě hezké dívky vlevo v popředí. Bohužel, jak se vzápětí ukázalo, patřily k někomu jinému. Veliká škoda! Jako markytánky by jistě konaly cenné služby a způsobily prudký vzestup bojového ducha zachmuřených mušketýrů.
Důvodů absence nadšení válečníků bylo hned několik:
- Jak se při podobných akcích už vícekrát stalo, elitní císařský pluk obdržel náročný, hlavně však nevítaný úkol – stanout na nepřátelské, to jest švédské straně. Švédové byli přitom známi svojí brutalitou a hamižností, čemuž se ušlechtilé duše rakouských vojínů vzpíraly.
- I kdyby se tak moc nevzpíraly, bylo jasné, že Krvavý regiment měl tvořit cizí katolický prvek v protestantské armádě, což mohlo vytvářet napětí třeba při oblíbeném znesvěcování kostelů. Přestože o hlubokém náboženském cítění žoldnéřů panovaly nemalé pochybnosti…
- Vedle těchto kardinálních problémů téměř zanikalo povědomí o tom, že kvůli zachování aspoň minima historické věrnosti muselo švédské vojsko bitvu prohrát, takže nekynula velká naděje na drancování, znásilňování a jiné mužné kratochvíle.
Na druhou stranu bylo nutné uznat, že bez Krvavých to mohlo příliš slabé protestantské vojsko rovnou zabalit. Tož nastoupil jiný osvědčený způsob utužení morálky – nemilosrdný dril. Buzerace brzy motivovala k dobrým výkonům mladší a méně zkušené bojovníky, zatímco osvědčení staří lvi s mírným zájmem přihlíželi a nešetřili dobrými radami i posměšky.
Následující přípravy na boj přilákaly jakousi mladou dámu. Měla kliku. Udělala si rychle fotky a unikla dřív, než přišla do požehnaného stavu s jedním, případně všemi přítomnými mušketýry.
Součástí předbitevního shonu byla pečlivá instruktáž mužstva. Pouze velitel při ní důstojně seděl.
Ani budoucí švédští kanonýři očividně nehodnotili své vyhlídky s přehnaným optimismem.
Na rozlehlé prostoře francouzského parku před zámkem panoval ještě těsně před bitvou relativní klid. Pouze vůdce skvěle vystrojených císařských rondašírů tam zvedal mandle jednomu z podřízených zdařilou ukázkou uplatnění velitelské pravomoci. Provinilec sebou mlátil o zem a z větší vzdálenosti to místy vypadalo, jako když se pokouší vlézt svému veliteli do zadnice. Podobné praktiky tedy nejsou specialitou moderní doby!
Konečně rána z děla oznámila počátek bitvy. K zámku se rozběhla malá skupina švédské lehké pěchoty, připomínající spíše bandu lupičů. Opancéřovaní rondašíři ji s pomocí několika dalších mužů snadno zahnali na útěk.
Překvapující nájezd tedy nevyšel a bylo jasné, že Liblice mají svoji posádku. Přítomnost vojáků ovšem signalizovala, že v místě je co bránit a dobytí zámku by se nejspíš vyplatilo. Vyhlídka na možnou cennou kořist proto Švédy zlákala k útoku plnou silou. Krvavý regiment prošel bránou do zámeckého parku jako první.
Na mušketýry byl pěkný pohled, přestože silně podmáčená louka znemožňovala jednotný krok.
Bylo lze jenom litovat, že pluk na bojiště nedorazil v plné síle – tím spíš, že protestantská armáda nebyla příliš početná. Švédy ovšem předcházela pověst obávaných bojovníků, ze které mohli hodně těžit zvláště při vyjednávání. Kvůli zastrašení protivníka vypálili střelci první salvu již ze vzdálenosti, z níž nemohla nikomu ublížit.
Na strach obránců se rozhodl vsadit i švédský vojevůdce a vydal se proto s nimi jednat. V době, ke které se rekonstrukce vztahovala (1635) měl pod svým velením ovšem skutečných Švédů už jen velmi málo, většinu armády tvořili obvykle v německých zemích najatí žoldnéři. Vojenskými nectnostmi se Seveřanům vyrovnali, s výkonností v boji to bylo horší. Navíc protestantské voje právě z Čech ustupovaly, což jejich morálku jistě nepovzbudilo.
To vše místní velitel císařských – Pachta z Rájova – věděl a nehodlal proto kapitulovat bez boje.
Nedá se říci, že by jeho příkré odmítnutí nepřátelského velitele potěšilo. Rázoval si to zpátky ke svým ve značně pochmurné náladě…
… tím spíš, že měl možnost dobře si prohlédnout protivníky. Nejen, že jich bylo přinejmenším stejně jako jeho mužů, ale měli i nějaké dělostřelectvo. O jejich odhodlání a odvaze pak svědčilo už to, že nevyhledali ochranu zámeckých zdí a rozhodli se podstoupit boj v otevřeném poli. Na snadné vítězství to rozhodně nevypadalo.
Přesto mu zbýval ještě jeden osvědčený přesvědčovací prostředek – demonstrace síly. Nechal proto podřízené útvary i kanonýry postoupit na vzdálenost účinného dostřelu.
Když nepomohl pouhý pohled na švédské řady, nařídil vypálit několik salv, které měly nepřítelem otřást a způsobit mu ztráty. To se vinou nevhodného terénu nezdařilo. Nikomu se totiž nechtělo praštit sebou na dlouhými dešti promáčený trávník a vypadat potom jako zmoklá slepice.
Neúčinnost mohutné střelby vedla k nepříliš uváženému pokusu o napadení pravého křídla císařských slabým útvarem pikenýrů. Ti se pak sice zdatně potýkali s rovnocennými soky, ale jen dokud na ně nevyrazili Pachtovi vyfešákovaní rondašíři. Pak nezbývalo, než ustoupit.
Naši mušketýři si zatím na dálku vyřizovali účty s proti nim stojícími střelci. Rozkaz k postupu pro ně přišel až poté, co se zdecimovaní pikenýři vrátili do výchozích pozic – tedy příliš pozdě. Přesto odložili střelné zbraně a odhodlaně vyrazili proti několikanásobné přesile s obnaženými kordy.
Vypadalo to, jako kdyby narazili do zdi, přestože se utkali hlavně s místní obecnou hotovostí, která běžně nedosahovala kvalit profesionálních žoldnéřských pluků. Nyní se však její příslušníci bili jako tygři, vědomi si početní převahy i toho, že jim hned přispěchaly na pomoc ostatní útvary.
Statečně bojující pluk zůstal sám proti celému vojsku císařských a neměl-li se nechat vybít do posledního muže, musel též ustoupit. Pomlácení chlapi si o schopnostech švédského vojevůdce nepochybně mysleli svoje, ale vraceli se pomalu a důstojně, jak se na elitní regiment sluší.
Odvetu za dva nezdařené útoky mělo obstarat silné švédské dělostřelectvo. Kanonýři se činili a ládovali zbraně takovým množstvím prachu, že tlakové vlny při výstřelech lomcovaly širým okolím.
Úspěch obrany však císařské povzbudil natolik, že podnikli protiútok ve velkém stylu. Pachta nepatřil mezi opatrníky! Šel vojínům příkladem a na bojišti konal divy zmužilosti. Přitom palba Krvavého regimentu nebyla k ničemu – žádný z nepřátel se nechtěl připravit o účast v dalším boji.
Odvetná střelba za moc nestála, ale když se protivníci k sobě značně přiblížili, nebylo prostě možné zůstat jen u dělání kraválu. I tak už někteří z přihlížejících trousili uštěpačné poznámky…
Několik mušketýrů se proto kvůli věrohodnosti svalilo na rozmoklý trávník. Museli chvilku vydržet, než je kolegové překročili a zakryli před očima většiny diváků. Teprve pak se vzpamatovali a zase zapojili do válčení. Takové řešení bylo nezbytné i z důvodu nevelkého počtu bojovníků.
Naši hrdinové si sotva stačili pofoukat bebíčka a museli se znovu ohánět kordy. Tentokrát si na ně vyšlápli císařští pikenýři, proti jejichž šestimetrovým píkám byla obrana víc než obtížná.
Při té příležitosti se ukázalo, jak je Krvavý pluk dobře vycvičený a v boji zkušený. Střelci zůstali zformováni v dvojřadu, umožňujícím jak vypálit jednotnou salvu (první řada přitom poklekla), tak při střídání řad udržovat stálejší střelbu. Nyní prvá řada poutala pozornost protivníka a snažila se přitom zůstat naživu, zatímco druhá vypochodovala vpravo vpřed.
Vzápětí pak udeřila do prakticky nechráněného boku nepřátelské formace. Tohle nemohlo dobře dopadnout!
A také nedopadlo. Slabinou jinak obávaných dlouhých dřevcových zbraní bylo, že se kvůli své délce a neohrabanosti vůbec nehodily do boje tělo na tělo. Pikenýři se jich buď museli vzdát a chopit se rovněž mečů, nebo rychle ustoupit a zaujmout výhodnější postavení. Vybrali si druhou možnost.
Výpad nakonec vyústil v kvapný ústup a málem porážku obránců zámku. Dokázali se zachytit a uvést své šiky do pořádku teprve na úpatí svahu pod budovami, odkud bez ustání hřímal jejich jediný kanón.
Švédský velitel nepřišel na nic lepšího, než opět poslat plzeňský regiment na mnohonásobně početnějšího protivníka. Nijak mu zřejmě nevadilo, že ten je již znovu zformován a na rozprášení semknuté sestavy by byly zapotřebí nesrovnatelně větší síly. Ne každý vojevůdce musí nutně být géniem, ale dokolečka opakovat stejné chyby je – velmi zdvořile řečeno – nesprávné.
Vysoká disciplína a bojovnost mušketýrů bohužel způsobila, že dostali napráskáno mnohem víc, než kdyby splnili očividně nesmyslný rozkaz spíše symbolicky, jenom do té míry, aby se jim nedala přišít vzpoura proti vznešené vrchnosti. Sotva někoho mohlo překvapit, že při neslavném a tentokrát neuspořádaném návratu Krvavého regimentu právě vyšli vpřed jejich spolubojovníci na opačném křídle sestavy, aby si nechali nařezat rovněž.
Událostmi nezkrušený protestantský vůdce se poté rozhodl dosavadní nevýraznou převahu své armády v poli přeměnit ve vítězství diplomatickou cestou. Nové kolo jednání s pánem z Rájova však neskončilo o nic lépe, než to první.
Nezbývalo, než se vrátit k násilí. Švédové měli v té době ve své moci většinu bojiště, problém byl ale v tom, že jejich nejúčinnější zbraň – dělostřelectvo – zůstalo na místě. Přitom právě švédské lehké kanóny byly známé nízkou váhou a pohyblivostí, umožňující doprovod pěchoty! Bez přímé palebné podpory byl následující pokus o rozhodující útok hodně bezzubý. Velitel Krvavých se zájmem sleduje, kolik z jeho mužů všeobecnou řež přežije.
Vyšší počet bojovníků dokonce umožnil císařským uvolnit z boje oddíl Poláků a elitní rondašíry. Oba útvary obešly chumel bojujících a rychle pokračovaly dál, až se dostaly na kobylku švédským kanonýrům.
Kdo mohl, utekl. Kdo ne, byl nemilosrdně oddělán. Hlavně krvežíznivým Polákům nelze vyčítat zbytečné ohledy k nepříteli. Spokojeně si pak prohlíželi výsledek své usilovné námahy.
S určitými rozpaky je nutné konstatovat, že mezi prchajícími byl spatřen i sám velitel Krvavého regimentu a jeho praporečník s korouhví. Jistě nešlo o projev osobní zbabělosti a ponechání bojujících mušketýrů svému osudu – byl to okolnostmi vynucený taktický ústup, vedený úmyslem zachránit ohroženou zástavu a rovněž životy nejcennějších mužů, bez nichž by nemohl být brzy vybudován nový, stejně dobrý pluk. Mnozí z přihlížejících si však věc vyložili jinak a smáli se.
Po dobytí baterie se nejlepší z císařských bijců otočili a vpadli do zad pěšákům protivníka. Těm už nyní nešlo o vítězství, ale pouze o to, jak se dostat ze smrtelné pasti.
Krvavý regiment má naštěstí schopné poddůstojníky, kteří rozumně zareagovali. Využili faktu, že stáli až na křídle sestavy, kterému hrozilo obklíčení až naposled, a začali své muže urychleně stahovat zpět. Vyklouznout se i tak podařilo jenom za cenu tvrdého utkání především s rondašíry, kteří byli pro pancířem nechráněné mušketýry krajně nebezpeční. Ve vrcholném okamžiku však náhle ztratili zájem na vyvraždění posledních soupeřů, neboť na opačném konci bojiště se právě
skácel k zemi a umíral jejich hrdinný vůdce Pachta (označen žlutou šipkou).
Rekovy ostatky byly zakryty vlajkou, komentátor pronesl oslavnou řeč a tím bitva vlastně skončila. Ke Krvavému regimentu se vrátil velitel a nad hlavami mužů zavlála uchráněná plukovní zástava.
Krátce poté došlo na formování útvarů k závěrečné přehlídce. Středem pozornosti přítomných dítek školního věku se jako obvykle stala ona strana zástavy Krvavého regimentu, zpodobňující obnaženou ženštinu bujných tvarů.
Konečně si také mohli všichni zblízka prohlédnout hrdinu bitvy, pana Pachtu z Rájova. Bez ohledu na svoji nedávnou smrt si spokojeně vykračoval a s úsměvem zdravil obecenstvo kloboukem.
K pocitu uspokojení měl nepochybně právo, odvedl dobrou práci.
Na rozdíl od svého švédského protějšku. U něj bylo vrcholem válečného umění posílat jednotlivé pluky proti přesile, s udivujícím klidem vyčkat, až budou odraženy a vrátí se potlučené zpátky. Neúspěšný pokus potom zopakoval s jiným regimentem, který nemohl dopadnout lépe. Přímo se nabízí myšlenka, že muselo jít o vojenské nedochůdče, tedy nejspíše vlivného muže, jehož urozenost, bohatství nebo politický vliv (případně všechno právě vyjmenované dohromady) hodně
přesahovaly nevalné schopnosti velet armádě v polní bitvě. V rámci zachování historické pravdy samozřejmě byl povinen střetnutí prohrát, ale místo rozumného ústupu z bojiště nechat svoje muže vymlátit jako králíky jistě nemusel… Jak vidno, i před několika sty léty se do vysokých funkcí dostávali neschopní lidé, kteří pak způsobili mnohem víc škod než užitku. Některé věci se zřejmě s časem nemění.
Co říci závěrem?
Z pohledu obecenstva jako vždy nejméně věrohodně vypadala téměř úplná neúčinnost střelby. Je to bolest podobných akcí – ran jako máku a mimo velkého hluku se nic neděje. Pokud dojde k nějakému rozhodnutí, tak výhradně při boji zblízka chladnou zbraní. Vzhledem k malému počtu bojovníků jistě nepůjde problém úplně vyřešit. Způsob, jakým se s ním vyrovnal právě Krvavý regiment, však vypadá nejschůdněji. Po nepřátelské salvě se několik mužů malebně složilo na zem, zatímco kolegové je překročili, začali střílet a upoutali na sebe pozornost diváků. „Mrtví“ zatím za jejich zády v oblacích dýmu nenápadně ožili. Nejde o převratnou novinku a bohužel dobře funguje pouze v případě, že se stejně chovají i ostatní. Když ale proti elitnímu regimentu stojí všelijak stlučený útvar obecné hotovosti, v němž ani po několika salvách nepadne jediný muž, vypadají žoldnéři jako trapní bouchalové. Netrefí ani vrata od stodoly, zato sami každou chvíli nějaký zásah dostanou. Nepomůže-li u málo disciplinovaných amatérů domluva, možná by příště šlo vypustit těsně před bitvou fámu, že pokud se nikdo dobrovolně neobětuje, bude každá pátá salva Krvavého regimentu ostrá. Již při čtvrté lze očekávat, že protivníci budou dílem ležet na mokrém trávníku, dílem mizet za vzdáleným obzorem. Neboť cosi podobného by si nikdo určitě netroufl, ale jistota je jistota. A naštvaným Plzeňákům je lépe jít z cesty!
Pozoruhodností celého vydařeného podniku byla hojná účast diváků. Liblice samotné přitom mají pouze několik stovek obyvatel a Mělnicko bylo právě postiženo mimořádně velkou povodní! O to milejším překvapením byl zájem lidí o akci.
S uspokojením můžeme konstatovat, že Krvavý regiment si ostudu rozhodně neudělal. Přestože byl nucen bojovat na straně tradičních nepřátel, zhostil se své role se ctí a již osvědčenou profesionalitou. Lze jenom doufat, že se příště stane součástí vojska pod schopnějším vrchním velitelem.
V Plzni, 18.6.2013
foto Jiří Novák, Miroslav Novák
text Jiří Novák
Upozornění: Určeno pouze pro vnitřní potřebu Krvavého regimentu, další šíření
podléhá souhlasu autora! J.N.