Posts Tagged ‘fotoreportáž’

Liblice 8. června 2013

root Posted in Historie，Tags: ,
17 Únor 2014
0

Obrana zámku

Ti Švédové si snad nedají pokoj! 8. června 2013 se jejich vojska obořila na výstavný zámek v Liblicích nedaleko Mělníka, aby jej vyplenila, případně obrátila v trosky. Na volnou rekonstrukci jedné menší epizody Třicetileté války předem upozorňoval tento plakát:

Těžko říci, zda šlo jen o pozvánku ke shlédnutí zajímavé podívané, nebo včasné varování místním občanům. Kdysi byla věc celkem jasná: ať se poblíž objevila jakákoliv armáda (včetně vlastní), nic dobrého chudáky nečekalo. Během dlouhých válek vojáci zhrubli natolik, že krádeže, loupení, mučení, znásilňování i vraždění bezbranných nebyly pro ně nic zvláštního. Pokud tedy usedlíky někdo varoval, mohli popadnout svých pět švestek a co nejrychleji zmizet. Nejlépe do hlubokých hvozdů či dobře hrazeného města s početnou vojenskou posádkou, kde byla větší šance uhájit alespoň holý život a zachránit snad i trochu majetku.

V roce 1635 ale měli obyvatelé štěstí, nikam prchat nemuseli. Neboť císařští se rozhodli Liblice před Švédy bránit a měli k tomu i dostatečné síly pod velením statečného Pachty z Rájova. Výstavný barokní zámek, sloužící dnes Akademii věd ČR jako konferenční centrum, tehdy ovšem ještě neexistoval. Byl postaven až na přelomu 17. a 18. století, tedy přibližně půl století po skončení Třicetileté války (1618 až 1648). Organizátorům letošní akce ani divákům to nevadilo, takže nebyl v rámci zachování historické přesnosti zbořen – volná rekonstrukce událostí naštěstí tak radikální řešení nevyžaduje. Samotný zámek je opravdu zajímavá a úhledná stavba:

Vojenské ležení bylo zbudováno v zalesněné části parku se staletými stromy, přičemž stany Krvavého regimentu ležely nejdále. To při příchodu vzbudilo mylný dojem, že se k němu nechaly s nástupem jara naverbovat dvě hezké dívky vlevo v popředí. Bohužel, jak se vzápětí ukázalo, patřily k někomu jinému. Veliká škoda! Jako markytánky by jistě konaly cenné služby a způsobily prudký vzestup bojového ducha zachmuřených mušketýrů.

Důvodů absence nadšení válečníků bylo hned několik:

  1. Jak se při podobných akcích už vícekrát stalo, elitní císařský pluk obdržel náročný, hlavně však nevítaný úkol – stanout na nepřátelské, to jest švédské straně. Švédové byli přitom známi svojí brutalitou a hamižností, čemuž se ušlechtilé duše rakouských vojínů vzpíraly.
  2. I kdyby se tak moc nevzpíraly, bylo jasné, že Krvavý regiment měl tvořit cizí katolický prvek v protestantské armádě, což mohlo vytvářet napětí třeba při oblíbeném znesvěcování kostelů. Přestože o hlubokém náboženském cítění žoldnéřů panovaly nemalé pochybnosti…
  3. Vedle těchto kardinálních problémů téměř zanikalo povědomí o tom, že kvůli zachování aspoň minima historické věrnosti muselo švédské vojsko bitvu prohrát, takže nekynula velká naděje na drancování, znásilňování a jiné mužné kratochvíle.

Na druhou stranu bylo nutné uznat, že bez Krvavých to mohlo příliš slabé protestantské vojsko rovnou zabalit. Tož nastoupil jiný osvědčený způsob utužení morálky – nemilosrdný dril. Buzerace brzy motivovala k dobrým výkonům mladší a méně zkušené bojovníky, zatímco osvědčení staří lvi s mírným zájmem přihlíželi a nešetřili dobrými radami i posměšky.

Následující přípravy na boj přilákaly jakousi mladou dámu. Měla kliku. Udělala si rychle fotky a unikla dřív, než přišla do požehnaného stavu s jedním, případně všemi přítomnými mušketýry.

Součástí předbitevního shonu byla pečlivá instruktáž mužstva. Pouze velitel při ní důstojně seděl.

Ani budoucí švédští kanonýři očividně nehodnotili své vyhlídky s přehnaným optimismem.

Na rozlehlé prostoře francouzského parku před zámkem panoval ještě těsně před bitvou relativní klid. Pouze vůdce skvěle vystrojených císařských rondašírů tam zvedal mandle jednomu z podřízených zdařilou ukázkou uplatnění velitelské pravomoci. Provinilec sebou mlátil o zem a z větší vzdálenosti to místy vypadalo, jako když se pokouší vlézt svému veliteli do zadnice. Podobné praktiky tedy nejsou specialitou moderní doby!

Konečně rána z děla oznámila počátek bitvy. K zámku se rozběhla malá skupina švédské lehké pěchoty, připomínající spíše bandu lupičů. Opancéřovaní rondašíři ji s pomocí několika dalších mužů snadno zahnali na útěk.

Překvapující nájezd tedy nevyšel a bylo jasné, že Liblice mají svoji posádku. Přítomnost vojáků ovšem signalizovala, že v místě je co bránit a dobytí zámku by se nejspíš vyplatilo. Vyhlídka na možnou cennou kořist proto Švédy zlákala k útoku plnou silou. Krvavý regiment prošel bránou do zámeckého parku jako první.

Na mušketýry byl pěkný pohled, přestože silně podmáčená louka znemožňovala jednotný krok.

Bylo lze jenom litovat, že pluk na bojiště nedorazil v plné síle – tím spíš, že protestantská armáda nebyla příliš početná. Švédy ovšem předcházela pověst obávaných bojovníků, ze které mohli hodně těžit zvláště při vyjednávání. Kvůli zastrašení protivníka vypálili střelci první salvu již ze vzdálenosti, z níž nemohla nikomu ublížit.

Na strach obránců se rozhodl vsadit i švédský vojevůdce a vydal se proto s nimi jednat. V době, ke které se rekonstrukce vztahovala (1635) měl pod svým velením ovšem skutečných Švédů už jen velmi málo, většinu armády tvořili obvykle v německých zemích najatí žoldnéři. Vojenskými nectnostmi se Seveřanům vyrovnali, s výkonností v boji to bylo horší. Navíc protestantské voje právě z Čech ustupovaly, což jejich morálku jistě nepovzbudilo.

To vše místní velitel císařských – Pachta z Rájova – věděl a nehodlal proto kapitulovat bez boje.

Nedá se říci, že by jeho příkré odmítnutí nepřátelského velitele potěšilo. Rázoval si to zpátky ke svým ve značně pochmurné náladě…


… tím spíš, že měl možnost dobře si prohlédnout protivníky. Nejen, že jich bylo přinejmenším stejně jako jeho mužů, ale měli i nějaké dělostřelectvo. O jejich odhodlání a odvaze pak svědčilo už to, že nevyhledali ochranu zámeckých zdí a rozhodli se podstoupit boj v otevřeném poli. Na snadné vítězství to rozhodně nevypadalo.

Přesto mu zbýval ještě jeden osvědčený přesvědčovací prostředek – demonstrace síly. Nechal proto podřízené útvary i kanonýry postoupit na vzdálenost účinného dostřelu.

Když nepomohl pouhý pohled na švédské řady, nařídil vypálit několik salv, které měly nepřítelem otřást a způsobit mu ztráty. To se vinou nevhodného terénu nezdařilo. Nikomu se totiž nechtělo praštit sebou na dlouhými dešti promáčený trávník a vypadat potom jako zmoklá slepice.

Neúčinnost mohutné střelby vedla k nepříliš uváženému pokusu o napadení pravého křídla císařských slabým útvarem pikenýrů. Ti se pak sice zdatně potýkali s rovnocennými soky, ale jen dokud na ně nevyrazili Pachtovi vyfešákovaní rondašíři. Pak nezbývalo, než ustoupit.

Naši mušketýři si zatím na dálku vyřizovali účty s proti nim stojícími střelci. Rozkaz k postupu pro ně přišel až poté, co se zdecimovaní pikenýři vrátili do výchozích pozic – tedy příliš pozdě. Přesto odložili střelné zbraně a odhodlaně vyrazili proti několikanásobné přesile s obnaženými kordy.

Vypadalo to, jako kdyby narazili do zdi, přestože se utkali hlavně s místní obecnou hotovostí, která běžně nedosahovala kvalit profesionálních žoldnéřských pluků. Nyní se však její příslušníci bili jako tygři, vědomi si početní převahy i toho, že jim hned přispěchaly na pomoc ostatní útvary.

Statečně bojující pluk zůstal sám proti celému vojsku císařských a neměl-li se nechat vybít do posledního muže, musel též ustoupit. Pomlácení chlapi si o schopnostech švédského vojevůdce nepochybně mysleli svoje, ale vraceli se pomalu a důstojně, jak se na elitní regiment sluší.

Odvetu za dva nezdařené útoky mělo obstarat silné švédské dělostřelectvo. Kanonýři se činili a ládovali zbraně takovým množstvím prachu, že tlakové vlny při výstřelech lomcovaly širým okolím.

Úspěch obrany však císařské povzbudil natolik, že podnikli protiútok ve velkém stylu. Pachta nepatřil mezi opatrníky! Šel vojínům příkladem a na bojišti konal divy zmužilosti. Přitom palba Krvavého regimentu nebyla k ničemu – žádný z nepřátel se nechtěl připravit o účast v dalším boji.

Odvetná střelba za moc nestála, ale když se protivníci k sobě značně přiblížili, nebylo prostě možné zůstat jen u dělání kraválu. I tak už někteří z přihlížejících trousili uštěpačné poznámky…

Několik mušketýrů se proto kvůli věrohodnosti svalilo na rozmoklý trávník. Museli chvilku vydržet, než je kolegové překročili a zakryli před očima většiny diváků. Teprve pak se vzpamatovali a zase zapojili do válčení. Takové řešení bylo nezbytné i z důvodu nevelkého počtu bojovníků.

Naši hrdinové si sotva stačili pofoukat bebíčka a museli se znovu ohánět kordy. Tentokrát si na ně vyšlápli císařští pikenýři, proti jejichž šestimetrovým píkám byla obrana víc než obtížná.

Při té příležitosti se ukázalo, jak je Krvavý pluk dobře vycvičený a v boji zkušený. Střelci zůstali zformováni v dvojřadu, umožňujícím jak vypálit jednotnou salvu (první řada přitom poklekla), tak při střídání řad udržovat stálejší střelbu. Nyní prvá řada poutala pozornost protivníka a snažila se přitom zůstat naživu, zatímco druhá vypochodovala vpravo vpřed.

Vzápětí pak udeřila do prakticky nechráněného boku nepřátelské formace. Tohle nemohlo dobře dopadnout!

A také nedopadlo. Slabinou jinak obávaných dlouhých dřevcových zbraní bylo, že se kvůli své délce a neohrabanosti vůbec nehodily do boje tělo na tělo. Pikenýři se jich buď museli vzdát a chopit se rovněž mečů, nebo rychle ustoupit a zaujmout výhodnější postavení. Vybrali si druhou možnost.

Výpad nakonec vyústil v kvapný ústup a málem porážku obránců zámku. Dokázali se zachytit a uvést své šiky do pořádku teprve na úpatí svahu pod budovami, odkud bez ustání hřímal jejich jediný kanón.

Švédský velitel nepřišel na nic lepšího, než opět poslat plzeňský regiment na mnohonásobně  početnějšího protivníka. Nijak mu zřejmě nevadilo, že ten je již znovu zformován a na rozprášení semknuté sestavy by byly zapotřebí nesrovnatelně větší síly. Ne každý vojevůdce musí nutně být géniem, ale dokolečka opakovat stejné chyby je – velmi zdvořile řečeno – nesprávné.

Vysoká disciplína a bojovnost mušketýrů bohužel způsobila, že dostali napráskáno mnohem víc, než kdyby splnili očividně nesmyslný rozkaz spíše symbolicky, jenom do té míry, aby se jim nedala přišít vzpoura proti vznešené vrchnosti. Sotva někoho mohlo překvapit, že při neslavném a tentokrát neuspořádaném návratu Krvavého regimentu právě vyšli vpřed jejich spolubojovníci na opačném křídle sestavy, aby si nechali nařezat rovněž.

Událostmi nezkrušený protestantský vůdce se poté rozhodl dosavadní nevýraznou převahu své armády v poli přeměnit ve vítězství diplomatickou cestou. Nové kolo jednání s pánem z Rájova však neskončilo o nic lépe, než to první.

Nezbývalo, než se vrátit k násilí. Švédové měli v té době ve své moci většinu bojiště, problém byl ale v tom, že jejich nejúčinnější zbraň – dělostřelectvo – zůstalo na místě. Přitom právě švédské lehké kanóny byly známé nízkou váhou a pohyblivostí, umožňující doprovod pěchoty! Bez přímé palebné podpory byl následující pokus o rozhodující útok hodně bezzubý. Velitel Krvavých se zájmem sleduje, kolik z jeho mužů všeobecnou řež přežije.

Vyšší počet bojovníků dokonce umožnil císařským uvolnit z boje oddíl Poláků a elitní rondašíry. Oba útvary obešly chumel bojujících a rychle pokračovaly dál, až se dostaly na kobylku švédským kanonýrům.

Kdo mohl, utekl. Kdo ne, byl nemilosrdně oddělán. Hlavně krvežíznivým Polákům nelze vyčítat zbytečné ohledy k nepříteli. Spokojeně si pak prohlíželi výsledek své usilovné námahy.

S určitými rozpaky je nutné konstatovat, že mezi prchajícími byl spatřen i sám velitel Krvavého regimentu a jeho praporečník s korouhví. Jistě nešlo o projev osobní zbabělosti a ponechání bojujících mušketýrů svému osudu – byl to okolnostmi vynucený taktický ústup, vedený úmyslem zachránit ohroženou zástavu a rovněž životy nejcennějších mužů, bez nichž by nemohl být brzy vybudován nový, stejně dobrý pluk. Mnozí z přihlížejících si však věc vyložili jinak a smáli se.

Po dobytí baterie se nejlepší z císařských bijců otočili a vpadli do zad pěšákům protivníka. Těm už nyní nešlo o vítězství, ale pouze o to, jak se dostat ze smrtelné pasti.

Krvavý regiment má naštěstí schopné poddůstojníky, kteří rozumně zareagovali. Využili faktu, že stáli až na křídle sestavy, kterému hrozilo obklíčení až naposled, a začali své muže urychleně stahovat zpět. Vyklouznout se i tak podařilo jenom za cenu tvrdého utkání především s rondašíry, kteří byli pro pancířem nechráněné mušketýry krajně nebezpeční. Ve vrcholném okamžiku však náhle ztratili zájem na vyvraždění posledních soupeřů, neboť na opačném konci bojiště se právě
skácel k zemi a umíral jejich hrdinný vůdce Pachta (označen žlutou šipkou).

Rekovy ostatky byly zakryty vlajkou, komentátor pronesl oslavnou řeč a tím bitva vlastně skončila. Ke Krvavému regimentu se vrátil velitel a nad hlavami mužů zavlála uchráněná plukovní zástava.

Krátce poté došlo na formování útvarů k závěrečné přehlídce. Středem pozornosti přítomných dítek školního věku se jako obvykle stala ona strana zástavy Krvavého regimentu, zpodobňující obnaženou ženštinu bujných tvarů.

Konečně si také mohli všichni zblízka prohlédnout hrdinu bitvy, pana Pachtu z Rájova. Bez ohledu na svoji nedávnou smrt si spokojeně vykračoval a s úsměvem zdravil obecenstvo kloboukem.

K pocitu uspokojení měl nepochybně právo, odvedl dobrou práci.

Na rozdíl od svého švédského protějšku. U něj bylo vrcholem válečného umění posílat jednotlivé pluky proti přesile, s udivujícím klidem vyčkat, až budou odraženy a vrátí se potlučené zpátky. Neúspěšný pokus potom zopakoval s jiným regimentem, který nemohl dopadnout lépe. Přímo se nabízí myšlenka, že muselo jít o vojenské nedochůdče, tedy nejspíše vlivného muže, jehož urozenost, bohatství nebo politický vliv (případně všechno právě vyjmenované dohromady) hodně
přesahovaly nevalné schopnosti velet armádě v polní bitvě. V rámci zachování historické pravdy samozřejmě byl povinen střetnutí prohrát, ale místo rozumného ústupu z bojiště nechat svoje muže vymlátit jako králíky jistě nemusel… Jak vidno, i před několika sty léty se do vysokých funkcí dostávali neschopní lidé, kteří pak způsobili mnohem víc škod než užitku. Některé věci se zřejmě s časem nemění.

Co říci závěrem?

Z pohledu obecenstva jako vždy nejméně věrohodně vypadala téměř úplná neúčinnost střelby. Je to bolest podobných akcí – ran jako máku a mimo velkého hluku se nic neděje. Pokud dojde k nějakému rozhodnutí, tak výhradně při boji zblízka chladnou zbraní. Vzhledem k malému počtu bojovníků jistě nepůjde problém úplně vyřešit. Způsob, jakým se s ním vyrovnal právě Krvavý regiment, však vypadá nejschůdněji. Po nepřátelské salvě se několik mužů malebně složilo na zem, zatímco kolegové je překročili, začali střílet a upoutali na sebe pozornost diváků. „Mrtví“ zatím za jejich zády v oblacích dýmu nenápadně ožili. Nejde o převratnou novinku a bohužel dobře funguje pouze v případě, že se stejně chovají i ostatní. Když ale proti elitnímu regimentu stojí všelijak stlučený útvar obecné hotovosti, v němž ani po několika salvách nepadne jediný muž, vypadají žoldnéři jako trapní bouchalové. Netrefí ani vrata od stodoly, zato sami každou chvíli nějaký zásah dostanou. Nepomůže-li u málo disciplinovaných amatérů domluva, možná by příště šlo vypustit těsně před bitvou fámu, že pokud se nikdo dobrovolně neobětuje, bude každá pátá salva Krvavého regimentu ostrá. Již při čtvrté lze očekávat, že protivníci budou dílem ležet na mokrém trávníku, dílem mizet za vzdáleným obzorem. Neboť cosi podobného by si nikdo určitě netroufl, ale jistota je jistota. A naštvaným Plzeňákům je lépe jít z cesty!

Pozoruhodností celého vydařeného podniku byla hojná účast diváků. Liblice samotné přitom mají pouze několik stovek obyvatel a Mělnicko bylo právě postiženo mimořádně velkou povodní! O to milejším překvapením byl zájem lidí o akci.

S uspokojením můžeme konstatovat, že Krvavý regiment si ostudu rozhodně neudělal. Přestože byl nucen bojovat na straně tradičních nepřátel, zhostil se své role se ctí a již osvědčenou profesionalitou. Lze jenom doufat, že se příště stane  součástí vojska pod schopnějším vrchním velitelem.

V Plzni, 18.6.2013

foto Jiří Novák, Miroslav Novák
text Jiří Novák

Upozornění: Určeno pouze pro vnitřní potřebu Krvavého regimentu, další šíření
podléhá souhlasu autora! J.N.

Červené Poříčí 3. a 4. srpna 2012

root Posted in Historie，Tags: ,
11 Únor 2014
0

Červené Poříčí, ležící na řece Úhlavě mezi Přešticemi a Švihovem, je malou obcí. Může se však pochlubit renesančním zámkem, postaveným krátce před Třicetiletou válkou (1618 – 1648). Na jejím počátku, za stavovského povstání, se tehdejší majitel Mikuláš Šic z Drahenic postavil na stranu českých stavů proti vládnoucím Habsburkům. Krátce po porážce rebelie se osobně přesvědčil o pravdivosti poučky, že čůrat proti větru není zdravé – většina majetku, včetně místního panství s tehdy novým sídlem, mu byla za trest zkonfiskována. Samotný zámek však tentokrát posloužil jen coby kulisa bitvy o ležení císařského vojska, rozložené na rozsáhlém pozemku bývalé zahrady hned vedle.

K částečně opraveným zámeckým budovám přiléhající moderní rodinný dům působí jako pěst na oko – který pitomec tak vkusný doplněk historického areálu asi povolil? Leč vraťme se k popisu akce… Jak bývá u menších podniků zvykem, bitva se v různých verzích několikrát opakovala. Zvláště efektní mohla být páteční i sobotní večerní podívaná. Nesporným vyvrcholením však určitě bylo střetnutí v sobotním odpoledni, přes panující úmorné vedro hojně navštívené diváky, natáčené i kamerou ČT a popsané v této reportáži.

Pojďme napřed zjistit poměry v táboře. Základem vysoké bojeschopnosti vojska jest vydatná strava, vydávaná v dostatečném, leč nikoli přehnaném množství (přežrání není žádoucí). Kontrolu kvality a odměřování dražších ingrediencí si proto vzal na starost velící důstojník Krvavého regimentu osobně.

Za stávajících povětrnostních podmínek bylo plné bitevní odění buď projevem hrdinství, nebo čirého nerozumu. Plechy a přilbou chráněného válečníka mohl na pálícím slunci spíš než nepřítel sklátit úžeh či infarkt.

Muži našeho Krvavého regimentu proto dostali mimořádné povolení obléci k úvodnímu cvičení i později do bitvy lehčí letní variantu své uniformy (vz. 1618). Okolnostmi vynucené opatření se plně osvědčilo – zvýšilo pohyblivost mušketýrů a žádný nepodlehl zákeřné dehydrataci. K tomuto účelu posloužil i přísun nápojů včetně piva. Výtečnou morálku elitního císařského pluku dokládá fakt, že nikdo nesáhl po tvrdém alkoholu, ač tento tradiční prostředek k vyvolání bojového nadšení byl rovněž k dispozici v nezanedbatelném množství.

Jako velmi vhodná se ještě před vlastní bitvou ukázala být ukázka tehdejšího výcviku mužstva. Nejen, že divákům přiblížila bojovou techniku a užívanou taktiku, ale posloužila rovněž k utužení kázně ve vojsku. Zúčastnili se jí jenom někteří bojovníci bez ohledu na stranu, jejíž zájmy později hájili.

O úvodní slovo a průběžné komentování se dobře postaral hlasatel v dobovém kostýmu:

Potřebu náročné prověrky názorně ukázala salva první řady mušketýrů, kde většinu tvořili střelci Modrého regimentu. Kvůli mizerné údržbě zbraní vyšly ze sedmi očekávaných ran pouhé dvě! Patřičná odměna byla dostatečně důrazná na to, aby se provinilí vojíni rychle polepšili – celá řada musela ulehnout tváří k zemi a velící důstojník se jim prošel po zádech (spíše po jejich dolní části, jejíž lidový název není vhodné uvádět).

Musíme si uvědomit, že drastické tresty byly nutností u mužstva, obvykle naverbovaného jenom s ohledem na dostatečnou fyzickou způsobilost. Neboť nesprávnost svého jednání museli pochopit všichni a bolestivému ponaučení rozuměl úplně každý. Druhou řadu tvořili zkušení bijci Krvavého regimentu, jejichž výkonnost stojí o třídu výše. Salva, kterou předvedli, byla sice rovněž nejednotná (u mušket, odpalovaných doutnáky, jde o normální jev), alespoň však nikomu neselhala zbraň.

Střeleckou a pořadovou přípravu mušketýrů doplňoval výcvik dosti početných rondašírů (vojáci s meči a kulatými štíty, k jejichž výzbroji obvykle patřily i kratší píky).

Ani jejich velitel nebyl s laxními výkony spokojen a volil obdobné potrestání. Hříšníkům nařídil ulehnout na záda a zakrýt si břicha štíty, které mu potom posloužily coby chodník. Vzhledem k tomu, že chlapi krátce předtím sytě poobědvali, bylo jejich skučení opravdové a trest až nápadně krátký. Ţádný důstojník totiž nestojí o hloupým kmánem pozvracenou uniformu.

Ačkoliv bylo v úvodu představení zdůrazněno, že se v habsburské armádě velelo jazykem německým, nebylo lze toto obecné nařízení v plné míře respektovat. Neboť velká část vojínů rozuměla sotva základním německým povelům a všechno ostatní jim bylo třeba podat v rodné řeči nebo názornými gesty. Své udělalo i rozčilení velitelů nad nemotorností a neschopností jim svěřených mužů – loukou brzy znělo nejčastěji české láteření a sprosté nadávky, doplněné mezinárodně srozumitelnými záhlavci a kopanci. Všichni byli na takové zacházení zvyklí, proto nepropadali zbytečnému vzrušení. O jakýchsi podezřelých lidských právech obyčejných vojáků neměl tehdy nikdo ani potuchy, kruté jednání vrchnosti
s poddanými bylo ostatně běžné i v civilu. Cvičení zakončila tentokrát zřetelně lepší salva.

Úplný klid však nenastal. Množství diváků mužského pohlaví, které by při vhodně pojaté agitaci šlo navléci do mundúru, nedalo spát velitelskému sboru. Proto byli všichni přihlížející pozváni blíže, aby dobře slyšeli halasné vychvalování výhod vojenského stavu. Dámy, obdivně vzhlížející ke statným žoldnéřům, s verbováním bezděky pomáhaly. Mnohý z civilistů by se také rád stal terčem jejich roztoužených vzdechů!

Snad by se podařilo získat aspoň pár rekrutů, kdyby všechno nezkazil příliš horlivý kaprál Krvavých. Pln dobré vůle naplno vykřičel to, co velitel lákavě popisoval ve stylu „možnost zbohatnout a navázat nová přátelství“ – nadšeně zařval: Rabovat a znásilňovat!

Ne, že by všichni dospělí nevěděli, o co ve skutečnosti jde, ale překřikovat nadřízeného je hrubý přečin, vyžadující velmi tvrdé potrestání. Tím se stala chůze uličkou spolubojovníků, bijících provinilce furketami (vidlicemi, podpírajícími mušketu při výstřelu), nabijáky a lunty (doutnáky). Kdo nemlátil dost důrazně, mohl snadno skončit stejně. Náborová akce tak ztroskotala, neboť pohled na děsný výprask spolehlivě odstrašil každého potenciálního zájemce o službu v ozbrojených silách.

Sám kaprál neprojevil sebemenší pochopení pro přiměřený postih. Když zjistil, že půjde o bití na holá záda, pokusil se dokonce o panický úprk! Zřejmě nebyl první, alespoň podle rutiny, s níž byl pohotově odchycen a přivlečen zpět.

Pak už následovala potupná exekuce. Profous určitě nepatří ke kaprálovým přátelům, kráčel v čele eskorty odsouzence úmyslně velice pomalu. Přestože potrestání sledoval velitel z bezprostřední blízkosti, našlo se hodně mužů, pouze simulujících usilovné bití. Mušketýři Modrého pluku k nim však rozhodně nepatřili, mydlili nebožáka s očividnou radostí a velkou chutí. Asi má u nich nějaký vroubek.

Následoval krátký oddech, během něhož se diváci i aktéři ukázky hojně posilňovali u prodejních stánků na zámeckém nádvoří. Čas bitvy se však blížil, což se dalo poznat i podle toho, jak se příslušníci stavovského vojska nenápadně vytráceli do blízkého hájku.

V císařském táboře mezitím zavládl horečný ruch. Chystalo se vše potřebné k výpadu na území, ovládané českými rebely. Manželky, družky a milenky žoldnéřů, doprovázející své vyvolené i na válečných taženích, se s nimi srdceryvně loučily.

Zatracené baby! Rozvrátí morálku celého pluku! Velitel mušketýrů se opravdově zlobil.

Teprve nástup před pochodem odhalil, že k císařským silám patřil jen osvědčený Krvavý regiment a oddíl rondašírů. K dispozici byla též stará houfnice, ta však měla i s obsluhou zůstat v ležení, neboť by při očekávaných rychlých přesunech zdržovala.

Do Červeného Poříčí dorazila sotva polovina Krvavého regimentu, pohled na pochodující útvar byl ale i tak docela pěkný.

Následující rondašíři šli v zástupu se zřejmou snahou vyvolávat iluzi většího počtu.

Dlužno přiznat, že průzkum byl u císařského vojště zanedbáván a zrak ozbrojenců také za mnoho nestál – pravděpodobně kvůli dlouhodobému požívání nekvalitních alkoholických nápojů. Jinak by museli spatřit nepřítele, formujícího se na okraji háje. Oni však čučeli bůhvíkam a klidně zmizeli kdesi za bývalým zahradním altánem.

Stavovští vůdci měli špióny lepší, nebo jen náhodou podnikli nájezd na ležení protivníka ve stejnou dobu. Nic jim nemohlo vyhovovat lépe, než odchod drtivé většiny bojeschopných mužů z tábora, který tak zůstal bez pořádné ochrany. Ihned po úvodní zastrašovací salvě se útočníci vrhli vpřed. Nedokázala je zastavit ani rána z houfnice.

Lehce slavně zvítězili a vzápětí nastalo to, co potrestaný kaprál trefně nazval rabováním a znásilňováním. Prchající nebožačka na snímku měla smůlu hned trojnásobnou:

1) Místo některého z hezkých mladých sympaťáků ji naháněl vilný stařec, takto významný příslušník Modrého regimentu. Ţe z toho neměla radost, je vidět víc než zřetelně.
2) Cestu jí překřížil druhý lotr a ona zakopla a praštila sebou v nejkritičtější fázi dostihů. Další odpor byl sice marný, ale mladá žena se o něj přesto stále pokoušela.
3) Pokud doufala, že uteče mezi diváky, záměr jí nevyšel. Ba co hůř, k velmi přesvědčivě simulovanému násilí proto došlo sotva pár metrů od obecenstva!

Těžko říci, co odvětila jedna z divaček na dotaz zvídavého dítka předškolního věku, cože pánové té paní dělají. Rozpačitá odpověď zanikla v okolním hlomozu a válečný reportér Krvavého regimentu nezaslechl ani slovo. Proč násilníci raději nenechali svoji oběť uniknout? Pro představu poměrů mohla samotná honička docela stačit.

Naděje, že zasáhne blížící se důstojník, rychle pohasla. Jenom podřízené vyzval, aby si pospíšili. Výstřel z děla přece museli císařští zaslechnout!

Bylo tomu tak. Od altánu se brzy vyhrnuli rozzuření císařští vojáci. Na vlastní kůži nyní poznali značný rozdíl mezi pojmy loupit a být oloupen, stejně jako znásilnit cizí ženskou a mít znásilněnou tu svoji. Z protivníků se tak stali skuteční nepřátelé.

Překvapit momentální vlastníky tábora se nezdařilo, následovala proto regulérní bitva.

Jako obvykle neměla střelba zdálky valný účinek a rondašíři šli do boje zblízka.

Proti značné přesile by sotva uspěli. Neméně vzteklí mušketýři však odložili střelné zbraně, vytáhli kordy a také chvátali vyřídit si účty se stavovskými vlastnoručně.

Síly se tím přibližně vyrovnaly, císařští však bojovali poháněni spravedlivou touhou po pomstě i skutečnou potřebou vyrvat nepříteli svůj majetek. Včetně bab – kdo by se staral o všestranné uspokojování jejich potřeb?!

Klubko bojujících se přesunovalo po louce sem a tam, nejednou až k samotné pásce, oddělující diváky od aktérů bitvy.

Ze shluku stavovských se ale záhy počali oddělovat jednotlivci, prchající oklikou k altánu, nouzově použitelnému jako obranný objekt.

V trávě odložených mušket si naštěstí nevšimli, ale jak se uprchlíci začali množit, musel se urychleně stáhnout i Krvavý pluk, aby ještě nepřišel o cenné palné zbraně. Takový malér a potupu by pár dalších posekaných nepřátel v žádném případě nevyvážilo.

Stavovskému vojsku se otevřela cesta k ústupu – byť pod palbou mušketýrů. Vpravo u zdi letohrádku je k vidění i kameraman České televize.

Během chvíle fronta tímto způsobem učinila obrat čelem vzad, čímž se tábor s veškerým majetkem a ženskými ocitl pod kontrolou císařské armády. Boj tím ovšem neskončil.

Krvavý regiment měl znatelnou palebnou převahu, ale protože se nemálo pocuchaní rondašíři zdrželi, zůstal nějaký čas sám proti nepříteli. Ten již pookřál a mušketýři se brzy museli v sebeobraně znovu ohánět kordy.

Zásah kolegů je naštěstí brzy vysvobodil z kritické situace. Obrovská chuť důkladně nařezat mizerům, kteří je málem o všechno připravili, přehlušila u rondašírů pomyšlení na velice nepříjemné okamžiky, které prožili, když je střelci nechali ve štychu kvůli záchraně svých bouchaček. Pevně sevřený útvar, naježený blýskavými meči, zahnal útočníky zpět.

V bitvě nastala jakási přestávka. Stavovští byli rádi, že přežili první nával vzteku protivníků a podařilo se jim uniknout z tábora, zatímco císařští se už dostatečně vyřádili a jejich velitelům došlo, že vítězství mohou dosáhnout jenom za cenu těžkých ztrát. Rozhodli se vyjednávat. K setkání hlavounů došlo mezi nyní od obecenstva hodně vzdálenými liniemi.

Co se tam dělo, prozradil císařský pokladník. Několikrát vyběhl z hloučku a rval si vlasy s výkřiky Tolik ne!!! Stavové žoldnéře mizerně platili a ti se proto za nejmenovanou částku nakonec rozhodli přejít k nepříteli! Důstojníci spěchali oznámit novinu svým podřízeným.

Mužstvo však neprojevilo ani špetku nadšení. Zůstávalo v bojové formaci a s podezřením nevraživě sledovalo příchod zbrusu nových spojenců. Nehodlalo se kamarádit obzvláště s mušketýry Modrého regimentu. Jsou věci, které se neodpouštějí.

Bitva tím skončila, velitelé útvarů však museli dávat pozor, aby nedošlo ke spontánnímu obnovení boje ještě na závěrečném slavnostním nástupu. Podívejme se na přehlídku. Fotografie dokládají, že bojovníků bylo celkem okolo pěti desítek.

Široká mezera mezi Modrým a Krvavým regimentem možná vznikla pouhou náhodou, ale působila víc než výmluvně.

Přitom na opačném boku Krvavých stáli exstavovští rovněž a nikomu nevadili. Diváci se mohli jen dohadovat, zda tohle také patří do scénáře.


Ukázka skončila a potlesk byl pro bojovým úsilím i vedrem zmožené válečníky opravdu těžce vyslouženou odměnou.

———————————————————————————————————————————-

Úkolem reportéra je mimo popisu událostí také zaznamenat ohlasy z publika. Mimo uznání byla tentokrát z více míst slyšet i kritická slova, se kterými musel souhlasit, ač sám nepatří k přespříliš úzkostlivým jedincům. Vesměs se týkala nevhodnosti znásilňovací scény v odpoledním představení.

Jistě by tedy neškodilo trochu „ubrat páru“ a nechat podobné záležitosti až na večerní ukázku, určenou pro dospělé. Nebo je aspoň předvádět v takové vzdálenosti, aby zanikly podrobnosti – určitě však ne poblíž rodin s malými dětmi. Mimo jiné také proto, aby se předešlo možným stížnostem.

V Plzni, 9.8.2012 foto Jiří Novák, Miroslav Novák
text Jiří Novák

Upozornění: Určeno pouze pro vnitřní potřebu Krvavého regimentu, další šíření
podléhá souhlasu autora! J.N.

Mníšek pod Brdy 5. července 2012

root Posted in Historie，Tags: ,
11 Únor 2014
0

Dobývání zámku

Za Třicetileté války (1618 – 1648) se po zemích Koruny české nejednou potloukaly cizí
armády. Následkem dlouhých let zápolení katolíků s protestanty, rozšiřování infekčních
nemocí procházejícími vojsky a hladomorů v poničených oblastech klesl celkový počet lidí
v království o třetinu, u mužů dokonce o polovinu! Samotný boj se tehdy vedl ještě do
určité míry džentlmensky, zato chování válkou zdrsnělých, obvykle námezdních vojáků
k nemajetným zajatcům a hlavně k civilnímu obyvatelstvu se dalo nejslušněji označit jako
hanebné. Z tohoto hlediska vzato bylo často úplně jedno, která armáda krajem prošla –
vlastní nebo nepřátelská. Po obou zůstávala skoro stejná spoušť, zvlášť na venkově.
Věrně to vystihuje úsloví KUDY VOJSKO TÁHNE, TAM SEDM LET ANI TRÁVA NEROSTE.
Bezohledné drancování a násilí na bezbranných bývalo natolik častým jevem, že se bralo
jako normální součást válečných operací.

Také nevelké a dnes tiché městečko Mníšek pod Brdy odvedlo pohnuté době těžkou daň.
Doplatilo na svoji exponovanou polohu poblíž Prahy, na důležité zemské stezce, spojující
Čechy s Bavorskem. Několikrát tudy protáhlo i švédské vojsko, hájící zájmy protestantů
proti u nás panujícím katolickým Habsburkům. Až v roce 1639 však mělo čas věnovat se
Mníšku a okolním vsím opravdu důkladně. Výsledkem byla vypálená tvrz, zničený kostel
s farou, obytná i hospodářská stavení, nezapomnělo se ani na prokopání hrází místních
rybníků… Zkáza takového rázu, že došlo prakticky k vylidnění zbylých trosek na mnohem
déle než v úsloví uváděných sedm let.

Akce, připomínající tehdejší události, tolik krutá nebyla. Ostatně i na plakátu byla slibována
jenom volná rekonstrukce:Dodejme hned, že nešlo jenom o velmi volnou, nýbrž až neskutečně volnou rekonstrukci,
kde důležitou roli sehrály krásné, hezké i ty ostatní ženy. Jako obvykle…

Než na ně dojde, podívejme se na nepříliš rozlehlý místní zámek v podobě, kterou měl
v roce 1622:

Takto vyhlíží dnes po obnovení a řadě přestaveb:

Z fotografie je patrné, že stojí za to, jet se do Mníšku podívat. Rovněž místní kostel Svatého
Václava a nedaleký barokní areál Skalka jsou zajímavé stavby.Bitva se měla odehrát na prostranství před zámkem. Pro válečného reportéra tím získal na
významu hezký domek u brány, zvláště vysoké okno v půdním prostoru. Byl odtud skvělý
výhled na bojiště a majitelé byli tak hodní, že umožnili fotit průběh urputného střetnutí.

V popředí snímku vidíme několik mužů elitního císařského Krvavého regimentu a jejich
statečnou spolubojovnici, které mimořádně slušel i dobový civilní šat. Nutno dodat, že
během celé akce panovalo strašlivé vedro, které by plně omlouvalo i mnohem úspornější
oděvy. Vojenská ustrojovací kázeň však podobné výjimky nepřipouští, každý kousek stínu
byl proto v době příprav intenzivně využíván.

I zbraně bylo radno nabíjet pod nataženou plachtou. Ne, že by slunce dokázalo zažehnout
střelný prach, ale hrozily puchýře od rozpáleného kovu.Protože šikovná lest hrála v historii vždy velkou roli, je lépe mít se stále na pozoru. Jak asi
skončí tohle? Naštěstí je v pozadí vidět připravená ambulance…

Dobře to dopadlo – v pouzdře leží pouze kytara, ne tak trochu očekávaný samopal Krále
Šumavy. Pozorný čtenář může jistě namítat, že za Třicetileté války žádné samopaly nebyly,
ale při velmi volné rekonstrukci je možné pár století náhodně přehlédnout. Například touto
fotografii doložený letecký průzkum bojiště:

Leč vraťme se k přípravám na střetnutí. Za stávajících okolností nebylo divu, že kompletní
ustrojení odkládali válečníci do poslední chvíle. Nešlo přitom jen o těžké, zcela neprodyšné
kožené kabátce, ale nejednou celé „železářství“:

V obvyklém zmatku se až na poslední chvíli zjistilo, že Krvavému regimentu nepřijel žádný
důstojník. Reálně tak hrozila úplná ztráta bojeschopnosti nejlepšího z císařských útvarů,
stojících poblíž Mníšku. Bylo velmi pravděpodobné, že muži bez dozoru prásknou do bot,
rozprchnou se a válčení nahradí méně riskantním a výnosnějším drancováním okolí.

Ale omyl! Pluk – byť momentálně na polovičním stavu a bez vyšších nadřízených – sestává
ze starých ukázněných bijců a hlavně nepřišel o svoji páteř, kterou u každého vojska
netvoří důstojnický sbor (přestože je o tom pevně přesvědčen), nýbrž zkušení osvědčení
poddůstojníci. Možná nedokáží posuzovat záležitosti celoevropského významu, ani složitě
manévrovat, u mužstva ale mají autoritu a umí ho vést v boji stejně, ne-li lépe. Tak se stalo,
že při představování hlavních aktérů divákům Krvavý regiment zastupoval pouhý kaprál.

Vše je připraveno, komentování se skutečně ujímá slibovaný známý moderátor. Ví, že
obecenstvo není naladěno na dlouhou přednášku, úvodní slovo je proto velmi stručné,
avšak postačující. Podobně se zachovali i dva místní hodnostáři.

A už to jede!

Uvnitř zámku se přítomní šlechtici jaksi nepohodli a jeden z nich byl vyhnán svinským
krokem až před bránu. Jména nejsou podstatná, vždyť jde o fikci. Urozenému pánovi se
hrubé jednání kolegů nezamlouvalo a tasil kord. Následovala scéna natolik akční, že fotka
vyšla rozmazaná. Výsledkem byl naštěstí jen velmi spěšný odchod neoblíbeného jedince. I
tak se dá zdvořile popsat potupný útěk.

Těžko říci, kam si vyštvaný pán běžel postěžovat, než se však jeho sokové stačili pořádně
vydýchat, na prostranství už vpochodoval silný oddíl švédského vojska. Nemůžeme si ale
představovat, že všichni muži byli rodilými Skandinávci! Šlo většinou o žoldnéře, tedy
placené vojáky ze všech koutů Evropy (často z německých zemí), najaté do švédských
služeb. Vrchní velení měl ovšem Švéd opravdový – generál Johan Gustafsson Banér, v té
době už nejspíš jmenovaný maršálem. Nezvaní návštěvníci se halasně domáhali vpuštění
dovnitř. Zámek je sice obehnán dosti vysokou pevnou zdí a bránu dnes chránila všelijak
poskládaná barikáda, co však mohlo stačit k obraně před lupiči, bylo proti početnějším
oddílům pravidelné armády málo. Hlavně proto, že Mníšek neměl žádnou vlastní vojenskou
posádku a pár šlechticů se služebnictvem nemohlo nic zachránit.

Když ozbrojený odpor nepřicházel v úvahu, bylo nutno požadavkům vyhovět. Pokud
možno tak, aby si Švédové mysleli, že jsou vítáni. Už tehdy bývali Čechové švarní junáci,
ale rovněž zkušení borci v umění přetvařovat se, když to vyžadovala situace. Z brány vstříc
vojínům proto vyšla nevinná dítka s chlebem a solí, též ale vnadné dívčiny, třímající umně
zhotovený transparent. Heslo SE ŠVÉDSKEM NA VĚČNÉ ČASY vešlo do historie a stalo se
inspirací pro československé politiky ještě ve 20. století.

Velitelé poněkud štítivě uďobli z nabízeného chudého pohoštění, mnohem větší zájem u
nich vzbuzovaly dívky. Nakonec se proto rozhodli zámek obsadit bez obvyklých projevů
přiměřeného násilí.

Něco tak zajímavého si pochopitelně nemohla nechat ujít žádná ženská ze zámku, neboť
ještě neexistovaly televizní seriály, které je nutné sledovat za každých okolností. Člověk by
čekal, že se baby někam schovají před dotěrnostmi žoldnéřů, aby alespoň zkusily uchránit
svoji počestnost, ale pravý opak byl pravdou. Shromáždily se v plném počtu poblíž vchodu
a nepokrytě očumovaly cizí chlapy. Jako nějaké ženštiny povětrné!

Leč co se to stalo? Do brány teprve vcházeli poslední opozdilci a ve stínu keřů zámeckého
parku sotva začalo důvěrné sbratřování s tak upřímně vítanými fešáky, když se venku mezi
stany objevily první řady příslušníků Krvavého regimentu, pochodujícího v čele císařského
vojska! Pro jistotu připomeňme, že nešlo o žádné kámoše, ale úhlavní nepřátele švédských
protestantů.

Nebylo to nejrozumnější řešení. Kdyby císařští tolik nespěchali, mohli po pár hodinách
poměrně snadno udolat přejedené, ožralé a všelijakými radovánkami znavené protivníky.
Ti nyní spěšně odložili džbány, natáhli kalhoty a vyhrnuli se před bránu omrknout, kdo jim
přišel kazit vojáckou zábavu.

Barikáda před branou tvořila poměrně dobrý kryt před střelbou z pušek. Hned se
osvědčila, když naši stateční mušketýři vypálili salvu, aby kryli rozvinutí ostatních
císařských sil. Dosud plně neuspokojené a zvědavé dámy se jen o fous stačily uchýlit do
bezpečí. Po chvíli již samozřejmě vykukovaly zase, neboť taková jest ženská přirozenost.

Císařští zaujali téměř stejné pozice, jako předtím jejich nepřátelé, chtěli však vyjednávat.

Početně znatelně slabší Švédové nebyli proti a vyslali svoje emisary.

Katolíci nepožadovali víc, než aby se momentální pánové zámku sebrali a táhli o číslo dál,
aniž způsobí jakékoliv škody. Jenomže to byla právě věc, která Seveřanům nevoněla. Když
se příslušníci chudého národa dostali k pokladům bohatších zemí, byli schopni uloupit i
hadr na nádobí a cennou trofej pak hájit až do těch hrdel. Vyjednávání proto ztroskotalo.

Zazněly ohlušující salvy, schované obránce však příliš neohrozily. Do útoku tedy postupně
vyrazila obě křídla císařského vojska a u brány došlo k boji muže proti muži.

První šturm bojovní potomci Vikingů dokázali odrazit a další nedopadly o nic lépe.

Ani kanonýrům se nezdařilo šikmo vedenou palbou rozbít zámeckou hradbu.

V zájmu objektivity je nutno uvést, že nápad ostřelovat zeď nepatřil k nejšťastnějším.
Mnohem vyšší efekt muselo přinést pár zásahů chatrných překážek před bránou. Protivník
by nejspíš utrpěl značné ztráty a musel se stáhnout.

Střelci Krvavého regimentu zatím postoupili o pár kroků vpřed, aby zkusili pobít co nejvíc
obránců. Ti se ovšem kryli za barikádou, zatímco mušketýři stáli na volném prostranství.
Výhoda většího účinku jejich těžkých mušket tak nemohla být plně využita, neboť příliš
zkrátit vzdálenost by znamenalo hloupě se vystavit odvetě lehčích švédských arkebuz a
pistolí s menším dostřelem. O takový způsob sebevraždy nikdo nestál.

Do prozatím nerozhodného klání vstoupil nový prvek, oddíl selského lidu z blízkých osad.
Vesničané (obvykle katolíky tvrdě pronásledovaní protestanti) zaslechli střelbu a uvědomili
si, že došlo na jejich nemilované panstvo. Tož vzpomněli na slavné husitské tradice a
vyrazili vyrovnat si účty s vrchností vidlemi a cepy, vedeni ušlechtilým úmyslem zachránit
aspoň část panského majetku pro Čechy. Konkrétně pro sebe.

Švédové zajásali. Domnívali se, že jim přichází posila, ale nepočítali s neznalostí vlajek u
prostého lidu. Drnohryzové, neinformovaní o aktuálním vývoji situace, radostně vtrhli
přímo mezi císařské vojáky, kteří na ně udiveně zírali. S hlubokou láskou k Habsburkům a
panstvu se setkali zřejmě poprvé. Hle – ubozí poddaní byli ochotni položit i své životy
v boji proti vetřelcům, vyznávajícím ohavné bludy! Otrlým žoldnéřům téměř vstupovaly
slzy do očí, zatímco sedláci měli tolik rozumu, aby nevykecali trapný omyl. Pravda, muselise nyní podílet na potření spoluvěrců, leč zavděčit se silnějšímu je také dobré a ke kořisti
mohli přijít na kterékoliv straně. Při dalších útocích se mezi přilbicemi a klobouky proto
daly zahlédnout i jejich beranice, obzvlášť vhodné do panujícího příšerného vedra.

Specialitou akce byl neznámo odkud přibyvší ruský(!) polní lazaret. Kdo však čekal péči o
raněné vojíny, šeredně se spletl. Zdravotníci rovnou do rakve sbírali jenom padlé a čile je
obírali o cennosti. Nejednou se ukázalo, že údajná mrtvola žije a zuřivě brání své věci.

Důležitou částí bitvy byl i psychologický boj. Švédský vojín vystrkuje zadnici na nepřítele:

Trochu však podcenil nejlepší císařské střelce. Vzápětí po vyfocení potupné provokace
sletěl nezdvořák ze zdi a parkem pak doběhl až k bráně, drže se za zraněné hýždě. Možná
je chtěl pofoukat od nějakého důvěrného kamaráda.

Druhé straně se také nedařilo. Palba salvami, při níž byla přece jenom znát nepřítomnost
skoro poloviny Krvavého regimentu, se stále střídala s neúspěšnými šturmy.

Výsledek nepřinesl ani odvážný útok obávaných granátníků. Zvolili šikovnou taktiku –
přibližovali se na dohoz svých těžkých bomb nepravidelným kličkováním. Šlo je obtížně
zasáhnout a nakonec se tak dostali až k hradbě, odkud je však bohatě polili vodou. S
mokrými doutnáky byly tehdejší granáty nepoužitelné. Graciéznost „tance“, části oděvu i
postavy obou hrdinů přitom vzbuzovaly podezření, které se záhy potvrdilo. Šlo o ženské!

Jejich odvaha zasluhuje obdiv, slušně vychované dámy to ale v žádném případě nebyly.
Když se jim podařilo bez úhony absolvovat také cestu zpátky, z bezpečnější vzdálenosti
činily na protivníky posměšné posunky, které se zdvořilým chováním neměly zhola nic
společného. Diváci nestačili zírat! Vypadalo to skoro jako při schůzování nynějšího
českého parlamentu, k dokonalosti scházely už jen vztyčené prostředníčky:

Zdálo se, že velitelé obléhatelů vsadili všechno na unavovací taktiku. Nebylo přece možné,
aby se početně značně slabší Švédové dokázali trvale bránit až do zblbnutí opakovaným
útokům! Zatím to tak ale vypadalo. Dozrál čas vymyslet nějakou šikovnou lest.

Císařští přerušili bojovou činnost a stáhli se do svého tábora – asi k poradě a potřebnému
posilnění. Nepřítel jim utéci nemohl a očividně se k tomu ani nechystal. Náhle se však mezi
stany ozvalo hned několik výbuchů a dým zahalil celé ležení. Tohle vypadalo na explozi
munice se zničujícím účinkem! Vpřed opatrně vyrazili průzkumníci.

Nespatřili ani živáčka, zcela bezstarostně je proto následovali další hamižní Švédové.

Už se chystali dát do plenění, když mezi stany náhle povstali dosud ukrytí mušketýři a
vypálili jim přímo do tváří! Bez jediného šrámu dorazili zpět jen nemnozí.

Švédům nezbylo, než poníženě žádat o krátké příměří, potřebné ke sběru raněných.

Císařští velitelé, potěšení úspěchem úskoku, jim to ochotně povolili. Dokonce i v drsných
granátnicích se úplně neočekávaně hnulo srdce a vyrazily pomoci sténajícím chudákům!

U brány se raněných ujaly zámecké holky a obvázaly jejich rány. Bojovníci, povzbuzení
něžnými erotickými doteky, záhy pozoruhodně ožili. Předpoklad, že po těžkém výprasku
budou ochotni kapitulovat, proto nevyšel. Ţlutými obvazy vyzdobení muži se vrátili do
boje, jako kdyby se nic nestalo.

Bylo nutné zkusit něco jiného. Část vojska využila oblaků dýmu ze spáleného střelného
prachu a nenápadně přilnula k zámecké zdi. I naši mušketýři tentokrát vyrazili do akce.

Přesun zakryl další z pokusů dobýt barikádu.

Švédové se ochotně vrhli do střetného boje. Zaujati odrážením ataku a pronásledováním
ustupujících nepřátel nezaregistrovali, že lezou do pasti. Místní ženské sice všechno dobře
viděly, ale mlčely. Tušily, kdo má větší naději na vítězství.

Záměr obklíčit protivníky na volném prostranství se zdařil a vzápětí došlo k divoké řeži.

Bojiště pokryla těla padlých a raněných, až se nakonec do sebe hodlala pustit poslední
nezraněná dvojice – mladík s rozzuřenou dívčinou, která nejspíš chtěla kohosi pomstít.

V tom okamžiku došlo k zásadnímu zvratu. Oba zjistili, že ten druhý vypadá docela k světu
a jako blesk z čistého nebe mezi nimi přeskočila jiskra lásky. Odhodili proto zbraně a začali
se navzájem dvořit a přátelit. V levém rohu snímku lze spatřit raněného mušketýrského
kaprála, který hezkému mladíkovi očividně děsně závidí.

Také ostatním válečníkům došlo, že hrdinně padnout za zájmy kdesi daleko v teple a
pohodlí sedících potentátů není to pravé ořechové. Začali se proto postupně zvedat a
radovat, že přežili. Mladý pár se roztancoval a dal tak příklad jiným. I oni se začali okolo
sebe rozhlížet, hledat kamarády a neváhali se dokonce bratřit s dosavadními protivníky,
s nimiž ještě před chvílí bojovali na život a na smrt. Bez ohledu na rozdíly v náboženském
vyznání, které žoldnéři ostatně většinou nebrali příliš vážně.

Nastalou idylu uprostřed válečného běsnění citlivě komentoval Standa Berkovec takovými
slovy, že nejedna z přítomných divaček byla upřímně dojata.

Ale jak to, on ještě není konec? Ne! Mladý pár se rozhodl neprodleně uskutečnit akt lásky
v prostorách zámku. Jejich horoucí srdce přímo symbolizovala zapálená pochodeň.

Krátce poté došlo k hroznému výbuchu.

Všichni přítomní se tak názorně přesvědčili, jaké kraviny dokážou spáchat i jinak normální
muži, když se bezhlavě zabouchnou do pěkné holky. Jen naprostý pitomec by vlezl do
prachárny se zapálenou pochodní a odhodil ji kamsi mezi sudy. Kvůli snazšímu objímání
dámského protějšku to však klidně udělá každý druhý chlap! Dá se proto směle tvrdit, že
zámek v Mníšku pod Brdy neobrátila v trosky nenávist, nýbrž vášnivá láska… Jak správně
říkají Francouzi: Cherchez la femme! /Za vším hledej ženu!/

Nyní už opravdu nebylo co dodat, spokojení diváci se roztleskali a účastníci rekonstrukce
před nimi provedli slavnostní defilé. Krvavý regiment přitom samozřejmě nechyběl:

Válčení v úmorném vedru si vyžádalo litry potu. Už ze zdravotních důvodů bylo nezbytné
ztracené tekutiny rychle a v hojné míře nahradit, to už je však jiná kapitola.

Celou akci lze prohlásit za zdařilou, přestože s historickou skutečností měla společného
pramálo.

V Plzni, 10.7.2012

text i foto Jiří Novák

Upozornění: Určeno pouze pro vnitřní potřebu Krvavého regimentu, další šíření
podléhá souhlasu autora! J.N.

Mansfeld před branami (Plzeň 6. a 7. dubna 2012)

root Posted in Nezařazené，Tags: , ,
05 Únor 2014
0

Domovská základna Krvavého regimentu – Plzeň – celá staletí patřila k oporám katolické víry
v Čechách a konzervativní měšťané se nehodlali podílet na všelijakých rebeliích. Za důkaz pro
toto tvrzení lze považovat začátek Třicetileté války, kdy město zůstalo věrno legální vládě a teprve
po vytrvalém hrdinném odporu podlehlo stavovskému vojsku. I prohrát však lze se ctí a slávou,
proto není divu, že se známá válečná epizoda stala letos námětem hned několika různě pojatých
ukázek někdejších bojů. Samotný regiment, jakožto nejsilnější, dokonale vystrojená, vyzbrojená a
vycvičená jednotka na bojišti, musel bohužel stanout na vítězné straně. Kdyby tomu bylo jinak,
obránci určitě odolali jednomu z nejschopnějších generálů českých stavů, Arnoštu Mansfeldovi.
Hnát jej svinským krokem od hradeb však nešlo, odporovalo by to historické skutečnosti…

generál Petr Arnošt, hrabě Mansfeld – kdysi a dnes

Třicetiletá válka (1618 až 1648) byla konfliktem mezi katolíky a protestanty, spíše než o svobodu
náboženského vyznání však šlo o politickou nadvládu v Evropě. Úvodem se stalo měření sil mezi
habsburským císařem a odbojnými českými stavy, které si zvolily vzdorokrále Fridricha Falckého.
Jak to všechno začalo? Dejme slovo plzeňskému městskému archiváři z 19. století Hruškovi a
nynějšímu obhájci Plzně Petru Schleissovi, který části jeho zápisů použil při sestavování
průvodního slova k bojovým ukázkám:

Roku 1618, dne 23.května, v den před nanebevstoupením Páně přibyli hrabě Thurn a jeho
spojenci ku hradu pražskému a vyhodili oknem do příkopu pány Viléma Slavatu a
Jaroslava z Martiniců, jakož i písaře Filipa Fabricia. Když toto vzbouření v Čechách
vypuklo, zavázali se Plzeňští písemně, že mír zachovají a že nijakým způsobem k povstání
strhnouti se nedají.

Průšvih na sebe nenechal čekat. Plzeň sice nebyla jediným městem, které prohlásilo svoji věrnost
Habsburkům, ale vzhledem k vlastnímu významu nemohla očekávat, že zůstane stranou zájmu
nových pánů zemí Koruny české. To si měšťané rychle uvědomili a slib, že mír zachovají, doznal
určité modifikace. Bylo nutné připravit se na brzký nevyhnutelný boj. Plzeň představovala tvrdé
sousto, už o dvě století dříve se o tom ke své škodě přesvědčili husité – a to byli nějací válečníci!
Nemalou překážku pro každého nájezdníka vytvořila samotná příroda. Zdejší soutok čtyř řek byl
ovšem doplněn značně odolnými hradbami, vlastními děly a hlavní roli hrálo odhodlání obránců.

Zděděnou statečností svou povzbuzeni jsouce, zbrojili se ihned Plzeňští a podnikli válku
pro císaře proti jinověrcům. Poněvadž v městě málo vojínů bylo, ozbrojila obec všecky
branné muže a konala pilné přípravy ku válce. I poručili Plzeňští, aby všechno válečně
ozbrojené mužstvo přísahy věrnosti složilo.

Přísaha ozbrojenců se v pátek 6.4. konala pod hradbami. Přišel jí osobně velet vůdce místních
vojenských sil, císařský hejtman Felix Dornheim. Zkušený voják nestačil zírat! Mimo ctihodných
měšťanů a sedláků z okolních vsí se do řad budoucích hrdinů vloudila i pochybná individua,
v jiných časech hodná stát se ozdobou plzeňské šibenice. Pocházela obvykle znedaleka (hlavně
z vícekrát halasně vyvolávaného Petrohradu). Podobné typy bývaly nejednou verbovány i do
pravidelného vojska, ale tam z nich kaprálské hole, tvrdý dril a drakonické tresty časem vzpurnost
a nedisciplinovanost vymlátily. Na to nyní scházel čas. Za přednost bylo tedy třeba považovat
aspoň chuť vrhnout se do největší rvačky jejich života, která raubířům nescházela.

Velet podobné chásce muselo být velice náročné. Pohled zblízka na přísahající oddíl původní
nevalný dojem jenom potvrdil:

Domobrana problém nedostatečné posádky města samozřejmě vyřešit nemohla. Symbolizovala
spíše odhodlání obyvatel vytrvat v poslušnosti k Habsburkům a bránit se všemi prostředky. Řádné
posily musely přijít odjinud. Císařské ozbrojené síly se moc nevytáhly, přibližně stovku mužů
zkušeného hejtmana Dornheima však doplnily oddíly stojící v žoldu okolních katolických prelátů.

V den před sv. Petrem a Pavlem přibylo do města 68 vojínů dobře ozbrojených, poslaných
od probošta chotěšovského, jimž druhého dne 30 mužů následovalo. Tolikéž jich poslal 1.
července opat tepelský. Opat však plasský sám přikvapil se svými vojíny a konal dobré
služby Plzeňským, řídě sám děla.

hejtman (kapitán) Felix Dornheim v roce 2012

Mnoho času na přípravy a výcvik nezbývalo. Už 19. září přitrhl do okolí předvoj stavovské armády
a plzeňská předměstí lehla popelem, zatímco jejich obyvatelé vyhledali útočiště ve městě. Nutno
přiznat, že žhářství měli na svědomí hlavně sami obránci. Šlo o běžné preventivní opatření ke
ztížení přístupu k hradbám a odstranění možnosti pohodlného ubytování nepřátelských vojáků.
Působivost výjevu, znázorňujícího požáry, umocnil nastávající soumrak.

Za dějiště střetnutí byla zvolena dochovaná část městských hradeb v proluce, vzniklé po zboření
několika domů.

Posledního září přišla pěchota Mannsfeldova (správný způsob psaní jména vojevůdce je
spornou záležitostí – pozn. aut.) z okolí žateckého a slánského a ležení učinivši okolo
chrámu Všech Svatých… zkoušela přiblížit se k hradbám. Obránci ji přivítali natolik účinnou
palbou, že se musela stáhnout. Stavovským nezbylo než uchýlit se ke klasické obléhací taktice,
spočívající především v ostřelování, prokládaném šturmy, a snahou obklíčené město vyhladovět.

Houstnoucí šero dodatečně přisvětlovaným fotografiím jistě na kvalitě nepřidalo, na druhou stranu
však vynikly výšlehy plamenů při výstřelech.

Neúspěch útoků lze mimo zarputilosti obránců z velké části přičíst i mizerné práci řemeslníků. Při
výrobě útočných žebříků chybně odhadli výšku hradeb a nevzali v úvahu značnou hmotnost
zástupů bojovníků, kteří jich měli hromadně využít. Nekvalitním výrobkům scházel nejméně jeden,
spíš ale dva metry délky a jejich pevnost vzbuzovala takové pochybnosti, že se po nich odhodlali
stoupat pouze nejodvážnější jednotlivci. Nepříliš zřetelný snímek názorně ukazuje, co na
hazardéry čekalo, když se z vrcholů téměř kolmo postavených žebříků museli potýkat s nad nimi
stojícími protivníky. Jedinou výhodou bylo, že téměř nepřekáželi svým spolubojovníkům při palbě
na vztyčené obránce. Přímo se vnucuje domněnka, že zakázku na žebříky dostali truhláři a tesaři
z okolních vsí – v tom případě nešlo o nešikovnost, ale rafinovanou katolickou sabotáž!

Mannsfed vida, že se svým vojskem tak pevného města sotva se zmocní, stále na direktory
naléhal, aby mu posilu k Plzni poslali… Což se také stalo. Podle některých pramenů čítaly síly
obléhatelů snad až 8.000 mužů, drtivá přesila nad několika stovkami obránců pevných a vysokých
hradeb však vítězství sama o sobě nezaručovala. Umožňovala město neprodyšně sevřít a při
střídání útvarů vést nepřetržitou bojovou činnost, také však hrozila nutností ukončit obléhání
v případě, že bude okolní kraj totálně vydrancován a doslova vyjeden spoustou vojáků. Dalším
velmi nepříjemným faktorem se stalo nadcházející zimní období, kdy se tehdy ve větším měřítku
neválčilo. S Plzní bylo tedy třeba skoncovat co nejrychleji – i přes přetrvávající nedostatek těžkých
děl, schopných vystřílet v hradbách velké průlomy, jimiž se mohla prodrat pěchota. Obsluhy
lehčích kusů se však opravdu snažily a když nedokázaly pobořit hradby, dostaly pokyn ničit město
za nimi.

Dne 2. října vyhodili povstalci první ohnivou kouli přes chrám sv. Bartoloměje a hrozné
bombardování a střelba urputná ve dne i v noci započala. V ten čas Mannsfeldští kopati
příkop zahradami k městským zdem počali. Však Felix Dornheim se svojimi vojíny a
měšťany statečnými všecky útoky jinověrcův ubránili.

Urputné válčení bylo občas přerušeno jednáním o kapitulaci. Při mírných podmínkách mohlo mít
úspěch. Tak se stalo, že se pod hradbami zjevila pravá ruka Mansfeldova, odvážný hrabě Solms,
který nejednou osobně vedl útok. Tentokrát však místo kordem jaksi omluvně mával zapečetěným
listem. Sám vrchní vojevůdce postával vedle něho, zřejmě se však nechtěl osobně angažovat
jako poštovní doručovatel.

Navrhované podmínky byly skutečně velkorysé. Měšťané, vojáci i duchovní se nemuseli obávat o
život, ani újmu na cti. Dornheimovi a vojsku měl být umožněn volný odchod se zbraní i majetkem
do bamberského biskupství – pokud ovšem nevyjádří vítanou ochotu přejít do služeb českých
stavů. Plzeňané byli povinni zaplatit 60.000 rýnských zlatých na úhradu válečných štrapácí a žold
Mansfeldova sboru. Také měli strpět ve městě posádku dvou praporů stavovského vojska, které
však budou podřízeny přísné kázni (jinými slovy: žoldnéřům nebude dovoleno beztrestně krást,
loupit, znásilňovat a vraždit). Po přijetí těchto podmínek slibovali obléhatelé ihned opustit nejen
své ležení, ale celý plzeňský kraj. Barvitě líčit, jak ošklivě město dopadne, když nebude kapitulace
rychle podepsána, se jevilo jako zbytečné. Navzdory lákavosti však byla nabídka odmítnuta.


osobní jednání mezi vrchními veliteli znesvářených stran

Avšak Plzeňští zavrhli listy jinověrecké a hrozbami jejich opovrhli a k statečnému odporu
se vrhli… Vyjednávání přesto nějaký účinek mělo. Zaselo semínko nedůvěry vůči dosud
uznávanému Dornheimovi. Ten se prý začal chovat jinak – možná jenom proto, že o podezření
měšťanů věděl, nebo snad opravdu neměl chuť hrdinně složit kosti na plzeňských hradbách, když
se nabízela možnost lehce vyváznout z málo nadějné situace.

V ten čas velitel císařský Felix Dornheim o nejlepším svém smýšlení všecky ujišťoval a
pravě, že s nimi hotov jest žíti i umříti, tuto přísahu zvolal – NECHŤ NEDOČKÁ NA žIVĚ
DNEŠNÍHO DNE TEN, JENž BY S MĚSTEM TÍMTO ZŦSTATI NEMÍNIL! Když po dokončené
poradě Plzeňští z radnice domů se ubírali, hle Dornheim vyšel před soumrakem podívati se
na hradby, spoléhaje na příměří, které toho dne panovalo. Provázen jsa pochodněmi,
obcházel náspy a povzbuzoval stráže k zmužilosti a ostražitosti. Tu přišel k průlomu
hradeb za klášterem bosáků a vylezl na zříceniny městské zdi a díval se do příkopů. Tu
jeden z Mannsfeldových vojínů střelil ho z malé vzdálenosti do pravého spánku. Mrtvola
byla v tichosti odnesena do jeho bytu vedle domu Jana Volfingera a odtud do Šternberské
kaple…


V zájmu zachování bojového ducha byla prý rozšiřována pověst, že čacký vojevůdce je jen raněn.
Muselo na tom něco být, protože při ukázce hned následujícího dne Dornheim velel obráncům
v Dřevěné ulici – zdravý a svěží! Leč vraťme se na hradby. Vyřazení vůdce zákeřnou střelou
nevedlo k zhroucení odporu, dokonce ani když stavovští konečně obdrželi těžká obléhací děla.

O svatém Martinu (11. listopadu) přivezl Mannsfeld k Plzni dvě těžká děla, z nichž jedno 20 a
druhé 22 koňmi taženo býti muselo.


Koňské potahy před čtyřmi stoletími byly asi slabší, nebo silnice v ještě o něco horším stavu než v
současnosti. Po kvalitní dlažbě totiž i nejtěžší zbraň dokázal přemísťovat jediný dobře živený
kanonýr, silný jako býk!

S těmi velikými děly počal Mannsfeld bourati zeď u kláštera bosáků (františkánů), kterou
obležení rychle zase zatarasili. Avšak u brány Pražské blíže u masných krámů prostřílena
byla týmiž těžkými kusy větší a nebezpečnější mezera…


Také tento průlom se podařilo zaplnit vším možným včetně hnoje. Hájení sypajících se hradeb ale
bylo stále obtížnější, generální šturm na město se dal čekat každým okamžikem. Věrní habsburští
poddaní přesto nehodlali dobrovolně složit zbraně. Nejspíš doufali, že podaří-li se jim velký útok
odrazit, odtáhne Mansfeld s nepořízenou. Bylo to velmi pravděpodobné už vzhledem k pokročilé
roční době, záměr ale nevyšel. Den „D“ nastal 21. listopadu a stavovským žoldnéřům se povedlo
ztéci část hradeb.

Výtečně se přitom osvědčila změna v rozestavení vojsk. Přímo za zády útočících stanula početně
sice slabší, ale v četných bojích již zakalená jednotka, zvaná Modrý regiment. Palbou zblízka na
odkryté Plzeňany znamenitě podpořila šturmující. I tak se však zdá skoro jisté, že panující husté
šero milosrdně zakrylo zrádný čin nějakého lotra, který prvním útočníkům podal pomocnou ruku k
přelezení z žebříku na korunu zdi. V kotoučích dýmu ze střelného prachu se tam pak strhl prudký
boj muže proti muži.

Protože se vzhůru odvážili lézt jen divocí dobrodruzi a nejproslulejší rváči, bylo přes nevelký počet
útočníků rychle rozhodnuto.

Navzdory téměř úplné noční tmě diváci poznali, že jedním z jásajících vítězů je hrabě Solms, pro
kterého muselo být překonání hradeb v těžké ochranné zbroji zvlášť obtížné a riskantní. Ten také
skoncoval s plzeňským katem, známým a krajně neoblíbeným mezi stavovskými vojíny kvůli
přesné mušce. Podle dobových zápisů dokonce používal jedovatých střel, za což byl prý oběšen.
Milý hrabě však asi nechtěl věc zbytečně komplikovat a kata jednoduše rovnou na hradbách sťal,
což se setkalo s všeobecným souhlasem. Ani tehdy nebylo na soudy valné spolehnutí.

Pro zajímavost uveďme, jak dobytí Plzně popsal před více než jedním stoletím městský archivář
Hruška (v úpravě P. Schleisse, alias Dornheima):

Mezitím rozkázal Mannsfeld proti staré lázni z těžkých děl stříleti, také dva praporce do
průlomu na pobořených hradbách hnáti dal pod vedením poručíků Raubitse a Ešera o
první hodině odpolední s heslem Ernest. Praporce pěchoty jeho lezly v strašném kulovém
dešti po žebřících druh druha tlačíce na hradby. Podsetník Franking s Mannsfeldovým
praporem a Schlamersdorf slezli první hradbu a rozehnali obránce. Však Plzeňští ani tehdy
ducha neztratili a sešikovali se na náměstí o zeď hřbitovní se opírajíce a z domů po
jinověrcích pálíce. Hrabě Solms s 5 setninami hradbu u kláštera bosáků také slezl a boj již
zuřil v celém městě. Tu ztratili měšťané všecku zmužilost, odhodili zbraně své a každý do
svého domu uprchl, zástupy žoldnéřů opuštěné pak další odpor nekladly. Měšťané hned
žádali a prosili, aby města zapáleno nebylo a Ernest z Mannsfeldů proto hned střelbu
zakázal a každý jeho hejtman musil své lidi od drancování zdržeti. Poté posádka plzeňská i
s měšťany se na náměstí shromáždili, byla jim odebrána zbraň veškerá a spolu s
městskými klíčí na radnici Mannsfeldovi odevzdána. Praporečník odevzdal prapor svůj
Mannsfeldovi, který mu jej však s pokornou prosbou vrátil, purkmistrem byl vyplacen žold
před branou všem (císařským) vojínům a ti pak se zahaleným praporem s obrácenými
puškami bez zápalek a bez hudby, ale se všeckněma zavazadly odpochodovali z města.
Hned po uzavření příměří mírně Mannsfeld s Plzeňskými nakládal a prapor jim ponechal a
nikomu již nebylo ublíženo.

Ukázka skončila naprostým úspěchem a uznalým potleskem několika desítek diváků. Těch mohlo
být mnohem víc, kdyby se organizátoři nevykašlali na propagaci. Takto se většina z přítomných
dostavila víceméně náhodou – když je na místo přilákal mocný rachot střelby a ryk rozvášněných
válečníků. Nejvíce jich proto sledovalo závěrečný nástup a děkovačku. Do značné míry tak bylo
zbytečně znehodnoceno úsilí účinkujících.

—————————————————————————

————————————-

8. dubna – boj v ulicích města

Hned v sobotu došlo k určité nápravě. Ovšem jen proto, že ukázka byla pojata jinak a o patřičnou
reklamu se postarali samotní účinkující.

Mansfeldovi muži se tentokrát museli probojovat Dřevěnou ulicí na hlavní náměstí, kde se právě
pořádaly hojně navštívené trhy. Přísaha mobilizovaných měšťanů a všelijakých dobrovolníků se
proto konala na náměstí mezi prodejními stánky. Vzbudila pozornost a mnozí z nakupujících
pojali úmysl mrknout se na komentátorem slibovanou bitvu, která neměla začít až třeba za tři
hodiny, nýbrž za pár minut.

Válečného reportéra na okamžik napadlo, že Plzeňáci snad hodlají použít jízdu.

Jak směšným dojmem by ale vzrostlí muži na ponících působili – jako kdyby někdejší pohraničníci
osedlali své vlčáky! Tak hrozná potupa vznešeného vojenského řemesla nebyla vůbec možná. Na
poníky tedy zřejmě čekalo skromnější, leč rovněž důležité uplatnění. Produkovali hnůj k ucpávání
průlomů v hradbách a když docházely zásoby, šlo je transformovat v chutné koňské buřty.

Na vzdálenějším konci Dřevěné ulice zatím probíhaly přípravy na bitvu. Původní útočné žebříky
nyní posloužily k výrobě provizorních zátarasů, vedle nichž zaujal pozici hrozivě vyhlížející kanón.

Mansfeld s Dornheimem přitom stačili probrat nejvhodnější scénář celého střetnutí.

Nepředpokládali ovšem, že hned v patách plzeňských ozbrojenců, právě vykonavších slavnou
přísahu, se na budoucí bojiště – do úzké ulice – začnou trousit četní zvědavci. Včetně dítek
předškolního věku a maminek s nemluvňaty v kočárcích! K povinnostem válečného zpravodaje
patří třeba riskovat život při pořizování fotodokumentace, zde však musel navíc převzít i funkci
dobrovolného pořadatele. Uváživ, že máme svobodu pohybu a nikomu nemá co nařizovat, uchýlil
se k ušlechtilé lsti. Naoko bez zájmu procházel okolo hazardérů a občas utrousil dotaz, jakže se
budou asi cítit, až se přes ně přežene padesát bojem rozvášněných metrákových chlapů. Tatíci
popadli haranty, maminy kočárky a Dřevěná ulice se záhy bez protestů téměř vylidnila.

A už je to tady! Před ústím ulice se zjevily elitní Mansfeldovy oddíly, které přivítal hromový výstřel
z městského děla.

K přerušení šturmu to však nestačilo, stejně jako rány z několika mušket a arkebuz. O patřičnou
odpověď se postaraly pravidelné salvy Krvavého regimentu.

První sled útočníků pod velením hraběte Solmse, sestávající hlavně z rondašírů (vojáci v přilbách
s meči a štíty) a střelců Modrého regimentu, pak přitrhl ke spíše symbolické barikádě a sápal se
na obránce. Ti si to nenechali líbit. Strhla se divoká mela, při níž se Solms utkal s hejtmanem
Dorheimem (zcela vlevo). Souboj skončil bez vítěze.

Prvním zátarasem se zdařilo prorazit, ale obránci se lehce vzdát nechtěli. Odráželi jednu útočnou
vlnu za druhou.

Boj se přeléval ulicí sem a tam, plzeňský oddíl ale vždy nakonec protivníky vytlačil.

Nepomohla ani palba z děl. Muži se obvykle stáhli ke zdem domů, nebo alespoň rychle poklekli a
snažili se poskytovat co nejmenší terč. Pokud měli štíty, kryli se jimi. Jenom Dornheim zůstával
stát a hrdě vystavoval opancéřovanou hruď kulím. Možná již litoval svého zmrtvýchvstání, když
hned druhý den riskoval smrt znovu.

Stavovští si počínali obdobně, neboť věděli, že není zdravé lézt do cesty dělovým projektilům, i
když jde o vlastní podpůrnou palbu.

Posléze Mansfeldovi nezbylo, než poslat do ohně svůj trumf, elitní Krvavý regiment.

Pomohlo to. Sevřený útvar neúprosně kráčel vpřed a tlačil před sebou vše, co se mu postavilo
do cesty, části zátarasu přitom nevyjímaje. Zastavoval se pouze k vypálení salvy, rozestupoval ke
zdem jen před výstřelem z děla. Ihned poté se však vždy znovu semknul a se samotným vrchním
velitelem v čele pokračoval dál.

Plzeňští pochopili, že tohle je jejich konec. Odpor znatelně zeslábl, leč neustal.

Kanonýři, doprovázející mušketýry, si mezi domy také vystřelili. Předpoklad, že to pár okenních
tabulek nevydrží, se naštěstí nevyplnil. Rána jen vymetla zbytek obránců z ulice.

Poslední salvu bylo možné vypálit ještě při průniku na náměstí, plné civilistů.

Pak už přicházel v úvahu jen boj chladnou zbraní ve stísněném prostoru mezi prodejními stánky,
Plzeňští však už měli dost a v poslední možné chvíli kapitulovali. V takovém případě byly obavy
z nemilosrdného vyplenění a zničení bohatého města víc než opodstatněné, ale – jak už víme –
nic podobného se nestalo. Dokonce i vítězi předaný císařský prapor jim byl vrácen!

Na otázku, proč došlo k tak mírnému jednání s poraženými, kteří se předtím dlouho zarputile
bránili, je odpověď velice jednoduchá. Přece proto, že generál Petr Arnošt, hrabě z Mansfeldu, byl
veliký lidumil a šlechetný rytíř! A také chytrý voják, ne krvelačný idiot, který si zničí výhodnou
základnu, potřebnou pro přezimování i další vojenské výboje. Rovněž s plzeňskými měšťany bylo
třeba vycházet pokud možno v dobrém. Prokázali již svoji statečnost a nejhrubší násilí mohlo
vyústit v zákeřné pobití nenáviděných vetřelců, dlouhodobě nastěhovaných v jejich domech.

Udržet na uzdě drsné vojáky, rozkurážené vítězstvím, bylo ovšem mnohem snazší nařídit, než
obyvatelstvo před jejich řáděním skutečně uchránit. Tím spíš, že ani důstojníci nebyli bělostní
beránci – přesto se snažili zabránit alespoň nejhorším výstřelkům mužstva. Tak se například
podařilo zastihnout hraběte Solmse před vchodem do výstavného měšťanského domu, kde
osobně kontroloval dodržování zákazu drancování.

U spokojeného konstatování, že sobotní bojová ukázka dopadla výborně, bychom mohli skončit.
Pro úplnost však dodejme, že se Mansfeld skutečně v Plzni usadil a železnou pěstí ovládal širé
okolí. Dokonce i po těžké porážce, kterou následujícího léta utržil u Záblatí od generála Buquoye,
byl jeho stále ještě čtyřtisícový sbor považován za velmi nebezpečný. Císařský dvůr mu proto
v roce 1620 vyplatil 100.000 rýnských za skutečně dodržený slib neutrality při Buquoyově tažení
na Prahu, které skončilo drtivou prohrou stavovských vojsk na Bílé Hoře. Zajímavé je, že nebyl
prohlášen za úplatného zrádce – pravděpodobně proto, že stavové nesmrděli korunou. Jejich
armáda se bouřila a rozpadávala kvůli zadržování žoldu. Mansfeld tedy zřejmě nutně potřeboval
peníze hlavně k tomu, aby se mu vojsko nerozuteklo. Alespoň fakt, že i po bělohorské pohromě
zůstal věrný Fridrichu Falckému a odtáhl za ním z Čech, této domněnce nasvědčuje.

Plzeň, 16.4.2012

foto Jiří Novák, Miroslav Novák
text modré barvy Petr Schleiss,
všechno ostatní Jiří Novák

Upozornění: Určeno pouze pro vnitřní potřebu Krvavého regimentu, další šíření
podléhá souhlasu autorů! J.N.

 

Strakonický hrad 6. srpna 2011

root Posted in Historie，Tags: ,
30 Červenec 2012
0

Krvavý regiment v boji

Strakonický hrad 6. srpna 2011

PŘEDEHRA

Alespoň částečnou představu, jak vypadal život ve středověkých městech a hradech i tehdejší válčení, mají veřejnosti přiblížit prázdninové akce, pořádané na strakonickém hradu. Jejich podivný název Rumpálování  budí zvědavost sám o sobě, o návštěvníky proto není nouze. Krátce před polednem je ovšem u pokladny celkem klid.

Za relativně lidové vstupné 120 Kč je možné prolézt téměř celý rozsáhlý hrad včetně muzea a věže, zhlédnout celodenní programy hned na dvou nádvořích, nakupovat či občerstvit se na dobovém trhu, stát se svědkem bitvy třicetileté války, ba dokonce použít (čisté!) WC. Výzdoba průchodu na hlavní nádvoří přitom nahání husí kůži všem hrdlořezům a pobertům.

Slušný občan se samozřejmě nemusí ničeho obávat, nanejvýše cen a pochybné kvality tovaru u místních trhovců. Takže jde dál a brzy na pultech stánků okukuje a kupuje různé upomínkové předměty, potraviny a nápoje, které v supermarketu sotva nalezne. Na jevišti mezitím střídavě společně chlastají a vyřizují si účty horkokrevní šermíři.

Od téhle nebezpečné chásky se pořádkumilovný měšťan obezřetně drží v co největší vzdálenosti, dává totiž přednost úřednímu prosazování spravedlnosti. Proto se s chutí povyrazí až v tehdejší hodnotné náhradě kina. Pohled na veřejný výkon útrpného práva utvrdí jeho víru ve světskou spravedlnost a sličné katovy pomocnice jsou potěchou pro mužské oko.

K zahození pochopitelně není ani obnažené bříško nešťastnice, právě natahované na žebřík. Copak asi vyvedla? Však ona se už při mučení k něčemu přizná, ženské pohlaví je přece nástrojem ďáblovým. Také přítomná dítka se výborně baví – no ano, vždyť je to jejich učitelka!

Ozbrojenců v různých mundůrech se po hradě potuluje dost, ale těžko říci, k jaké armádě vlastně patří. Podle uniforem se to sotva pozná, neboť přibližně stejnou výstroj mívá jen každý pluk, ne celé vojsko. Konečně se objevuje známý vysoký císařský důstojník! Nemá ale čas, strašně prý spěchá na jakousi nesmírně důležitou poradu. Snad je to pravda, cedule s šipkou však nabízí i jiné možné vysvětlení.

Válečný dopisovatel má jiné úkoly, ve volném čase ale jistě může navštívit místní muzeum a s funěním vyšplhat po místy neuvěřitelně úzkých a strmých schodech na ochoz věže zvané Rumpál (proto tedy název akce Rumpálování). Zatím začalo pršet a nádvoří se téměř vylidnilo. Naštěstí šlo jenom o krátkou přeháňku a brzy opět vykouklo sluníčko.

Nyní ale jak se navzdory vlastní plnoštíhlosti dostat zpátky… Představa, že se na tak krkolomnou cestu častěji vydával i otylý hradní pán, dokonce snad v brnění, je čirým šílenstvím! Teprve doma se na hodně dosvětlovaném snímku tmavého schodiště ukázala zbytečnost obav. Barevně zvýrazněn je zjev postavičky anděla strážného, který se k riskantnímu sestupu neváhal osobně dostavit. Zaručeně věděl, proč tak činí, ode dneška proto budu na podobné zázraky asi věřit.

Přibližně za půldruhé hodiny má začít v programu inzerovaná ukázková bitva z období třicetileté války (1618 – 1648). Konkrétně z jejího začátku, tzv. česko – rakouské války mezi císařem a odbojnými českými stavy, jejichž vojsko už v prosinci 1619 Strakonice vyplenilo. Je tedy nejvyšší čas navštívit vojenský tábor v hradním příkopu, o který se nepřátelé bez problémů bratrsky dělí. Jistě bude hučet přípravami jako včelí úl.

Přichází ale nečekaný šok. Nad několika ve stínu zalezlými vojáky mají i nepočetní návštěvníci přesilu! Platí to bohužel také pro stany a plátěné přístřešky hned u vchodu tábořícího elitního Krvavého regimentu, stojícího v císařských službách. Dokonce výstavku palných zbraní a opodál vyvěšenou nedotknutelnou plukovní zástavu symbolicky střeží jenom neozbrojená a milá mladá dáma… neuvěřitelné. Kdyby to aspoň byla mohutná chlapice, ze které jde strach a hrůza!

Za podobných okolností by snad bylo lépe sundávat propagační ceduli s informacemi o pluku, který tak lehkomyslně zanedbává strážní službu.

U ostatních jednotek není situace lepší. Zjevně se hřeší na fakt, že vojáci znepřátelených armád proti sobě v podstatě nic nemají, pokud se zrovna nepoperou v putyce o děvky. Žoldnéř je placen za to, že bojuje na rozkaz proti komukoliv – tak proč by se ještě rval a riskoval zdraví či život zadarmo? Dokud to nedostane befélem, nebo nechce něco šlohnout, nechá stany nepřátel na pokoji. Raději se do poslední chvíle ještě někde poveselí. Čas je však neúprosný a do ležení se pomalu trousí ti nejsvědomitější, hlavně vyšší i nižší šarže.

Mají před sebou těžkou práci. Kaprál chmurně uvažuje nad tím, zda některý z vojclů nedezertuje a kolik se jich vrátí tak ožralých, že se sotva udrží na nohou. Co potom s nimi? Na plánovaný nástup všech jednotek v prostoru velkého hradního nádvoří a pak do bitvy přece musí!

Nezbude než zavést nejtvrdší buzeraci a hlavně zapůsobit na podřízené osobním příkladem!

Naštěstí stačí osobní příklad, vždyť jde o elitní útvar. Nikdo se nepropil až k nepoužitelnosti.

Zbývající čas byl využit k reklamní a osvětové činnosti mezi místním obyvatelstvem i přespolními návštěvníky. Zájem kupodivu projevují hlavně mladé dámy. Snad kvůli přitažlivosti tématu, spíše je však láká možnost beztrestně flirtovat s drsným vojákem.

Takhle se z muškety střílí. … Opravdu? To musí být moc nebezpečné! A budete se bít za to, aby mě nepřátelští vojáci krutě neznásilnili. Jste opravdový kavalír a hrdina! … Ano, ale nechlubím se tím, protože jsem skromný. … Úžasné!

Ráda bych pro vás něco udělala. Cokoliv! … Výborně, to se právě hodí. Víte milostivá, hygiena na vojenských taženích přichází poněkud zkrátka. Nutně potřebuji pomoci s odhmyzením. … Ukažte vlasy. Doprčic, ona je to pravda! Bohužel už musím jít, snad tedy někdy příště.

Důstojníci mají starosti jiného rázu. Porady a instruktáže stíhají jedna druhou, někteří zacházejí dokonce tak daleko, že osobně a úplně zbytečně předvádějí zkušenému plukovnímu tamborovi, jak má správně bubnovat. Především je však nutné zarazit pokračující osvěžování: Pryč s chlastem, ustrojit se, vyhlásit nástup ke kontrole zbraní a stejnokrojů!

Po celém táboře je situace podobná, lenošení skončilo. Nastal čas zasloužit si svůj žold.
Na poslední chvíli ale vyvstává otázka, komu svěřit plukovní zástavu. Žádného z mušketýrů nelze v boji postrádat, nakonec je proto předána do ženských rukou. Když už holka symbol útvaru přes poledne ohlídala, ať se o něj stará furt. To je přece velká čest! Takového praporečníka asi nikdo nezapíchne a snad nebude moc foukat. Pro drobnou dívku půjde o pořádnou dřinu i bez vichřice.

Krvavý regiment spořádaně mašíruje prezentovat se občanům a vrchnímu veliteli na hradní nádvoří. Takové přehlídky šířily vojenskou slávu, ale především sloužily ke kontrole, zda je pluk skutečně schopen postavit do pole tolik žoldnéřů, kolik papírově vykazuje a na které z císařské pokladnice jeho majitel dostává peníze. Ten býval totiž jakýmsi vojenským podnikatelem a přirozeně usiloval o co nejvyšší zisk. „Mrtvé duše“ i jiné finty mu vynášely spoustu prachů navíc…

BITVA

Císařské vojsko se vrací z přehlídky v mnohem lepším tvaru, než v jakém před čtvrthodinkou z tábora odcházelo. Tehdy mimo Krvavého regimentu táhlo spíš jako roztroušené stádo. Přísný velitel však brzy zjednal pořádek a nyní může hrdě kráčet v čele prvního oddílu. Pro jistotu se dál výhružně mračí.

Jádrem vojska jsou naši známí mušketýři. Tambor přičinlivě mlátí do bubnu a oni s klidem kráčí do nastávající bitvy jako civilové k taneční zábavě. Není ani divu, ostřílený voják z povolání je vysoce kvalifikovaným řemeslníkem války, která mu za cenu značného rizika přináší obživu. V nejednom případě ho na taženích doprovází i žena či družka s hromádkou dětí.

Mnohem hůř je jistě chudince „dobrovolnici“, která stále vláčí těžký prapor a s vypětím posledních sil zkouší držet krok s většími muži. Ale cíl pochodu už není moc daleko a statečná dívka nechce pokazit vystoupení.

Císařští dorazili na budoucí bojiště, hustě lemované zvědavými diváky, které od rozvášněných bojovníků spolehlivě oddělí pevná zeď a vyvýšené postavení. Rovný terén dole pod nimi přitom ideálně vyhovuje dobové liniové taktice a šířka prostranství je akorát pro přece jenom omezený počet bojovníků – nebudou se na něm ztrácet ani příliš tísnit.

Protože si protivníci dávají na čas, využívá velitel volné chvilky k politickému školení mužstva. Nenechá na českých stavech nit suchou. Z úst se mu hlasitě a zřetelně řine nepřetržitý proud vynalézavých nadávek a urážek nepřítele, které sice nechávají otrlé žoldnéře v naprostém klidu, zato však znervózňují divačky, obávající se zkažení svých malých dítek. Jako kdyby dobře nevěděly, že nadějné ratolesti dávno znají i ještě mnohem sprostější výrazy! Lze tedy oprávněně předpokládat, že mravopočestné rozhořčení je spíš průhledným divadélkem, sehraným pro jiné paničky v okolí.

Konec povinné agitace a přechod z pochodové do bojové formace: Mušketýři na pravé křídlo!

Nabíjet!

Správně naládovat mušketu není jednoduché a trvá dost dlouho. Proto také byli dobře vycvičení muži vysoce ceněni a plukovníci s jejich životy jen velmi neradi hazardovali. To ostatně v menší míře platilo také o celých žoldnéřských útvarech, k jejichž postavení a udržování byl třeba značný kapitál, ale také majiteli hodně vynášely. Pokud byly v nějaké líté řeži vybity, znamenalo to pro něj obrovskou finanční újmu. Proto k velkým bitvám docházelo zřídkakdy – mnohem výhodnější bylo zdlouhavé manévrování, spojené s bezohledným pleněním nepřátelského území. Když to jinak nešlo, dalo se přežít i bez žoldu, často dokonce z rabování vlastní země. Oblíbenost jakéhokoliv vojska u obyvatelstva tím přirozeně znatelně klesala. Než vraťme se k postupu nabíjení:

Dodejme hned, že před samotným výstřelem se těžké muškety ještě vkládaly do opěrných vidlic.

Rychlost nabití zbraní a jednotnost reakce na povely odborníkům okamžitě prozradila, že útvar sestává ze starých mazáků, kteří již prošli řadou vojenských tažení, o která tehdy nebyla nouze. Všelijakými způsoby naverbovat nesourodou partu lotříků, pochybných existencí a venkovských vykulenců totiž jde. Nacpat je do uniforem a naučit trochu pochodovat s mušketou na rameni lze rovněž – ale tohle už je skutečné umění, k jehož téměř automatickému zvládnutí taková parta dospěje až po léta trvajícím bezohledném drilu Zájem i cena, požadovaná za služby elitního útvaru, tím samozřejmě významně vzrůstají. Stejně jako hrůza obyvatelstva ze zvěsti, že válkou zhrublí a všeho schopní chlapi budou v jejich městě nocovat či dokonce přezimovat.

Velitel císařských pozorně sleduje, s kým bude mít tu čest. Dokáže rozpoznat počty a přibližnou kvalitu vojska soupeře. Velmi záleží také na jeho vůdci. Ten může být dobrý i mizerný, statečný i opatrný, věrný i nespolehlivý… Chuť bojovat u vysokých důstojníků závisí hlavně na množství a pravidelném vyplácení sjednaných peněz. Jakou věc hájí, to je vcelku vedlejší. Ostatně až vyprší doba jejich smlouvy, mohou bez ztráty vojenské cti uzavřít další třeba s nynějšími protivníky.

Vojsko českých stavů nastupuje a urychleně se chystá ke střetnutí. Mnozí diváci, nacpaní za ním v průchodu do hradního příkopu, nyní trpce litují, že včas neobsadili výhodnější místa. Z boku od silnice je mnohem lepší přehled. Ani oku špatně stojícího laika však nemůže ujít podstatně nižší počet stavovských mušketýrů. Scházející palebnou sílu ale do určitě míry nahrazuje malý kanón a bojovníků, vyzbrojených chladnou zbraní (meče, šavle, kopí, píky a halapartny), je určitě více. Přibližná rovnováha mezi soupeři značí, že bude velmi záležet na nejvhodnější bojové taktice.

Období třicetileté války a tehdejší politické poměry určitě nejsou jasné většině návštěvníků. Aby jen blbě nezírali, o to se na poslední chvíli snaží komentátor, mluvící z hradního balkónu. Má na sobě dobový šat, fotku proto nelze zaměnit se snímky projevů některých novodobých presidentů.

Lítý boj může začít, oba velitelé ovšem ještě hodlají vyjednávat. Krveprolití není jedinou možnou alternativou, třeba k němu ani nedojde. Oba proto vykročí vpřed a začnou řečnit. Nutno přiznat, že žádný by se jako diplomat neuživil, vojácká mluva je na to moc přímá.

Vzdejte se! zní velkorysá úvodní nabídka z císařské strany, Ne! je jasná odpověď. Oba vysoce postavení hodnostáři v rokování pokračují, ale jejich zdvořilost mizí. Od vyhrožování přecházejí k urážkám a nadávkám, v nichž je velitel císařských o třídu lepší a o dvě třídy sprostější. Za takových okolností není divu, že jednání rychle ztroskotává. Návrat do čela vojska doprovázejí výkřiky typu Dáme se do nich, potřebujou nakopat prdel! (pozn. redakce: jediný mírnější výrok)

Vzápětí hromově a pravděpodobně bez příslušného povelu promluvilo stavovské dělíčko. Zdá se, že nečekaná pecka vyděsila i poněkud nejistou obsluhu.

Císařští mušketýři odpověděli mocnou jednotnou salvou. Krvavý regiment pochopitelně hrál prim.

Ve srovnání s ní působila salva soupeře jako pšouknutí, bitva se však opravdu rozjela naplno.

Naládovat, kopiníci kryjí!

A znovu – pal!!!

Střelba zdálky nemá větší účinek, tož Kopiníci vpřed!

Vidíte? Císařské přestalo bavit jenom dělat kravál, ale nás je na řež zblízka víc. Na ně!

Ve střetném boji chladnou zbraní je znát každý muž navíc. Velitel stavovských se dostal do ráže a postupuje v čele neurovnané formace. Útok je snadno odražen, mění se v rychlý ústup.

V bitevní vřavě ale rozkaz nedolehl na pravé křídlo císařských a ukáznění mušketýři pak na místě zadržovali nápor kopiníků – s nenabitými mušketami, jen šavlemi a kordy. Zoufalá záležitost!

Naštěstí vrchní velitel přispěchal s oddílem rondašírů (vojáci s meči a štíty) na pomoc. Pitomci, chcete tady zhebnout? Marš zpátky!!! Dejte těm dobytkům pár salv a konečně se taky trefte!

Stalo se. Jeden z protivníků obětavě padl do mokré trávy.

Vidíte? Bůh přeje císaři! nadšeně zvolal statečný velitel – a málem ho to stálo život.

Oddíl stavovských střelců má právě nabito a z jeho středu kdosi zaječí  Zabte ho!

Ohrožený to slyší a hbitě vyhledá vhodný úkryt za lidským štítem. Život vojevůdce je samozřejmě nesrovnatelně důležitější než další existence řadového mušketýra.

Sme ho netrefili. Doprdele! Výkřik nastolil otázku, kam vlastně měl být velitel smrtelně zasažen.

Popisovat všechny další peripetie lítého boje není nutné. Snad jen malou poznámku k chování obsluhy malého kanónu. Nespolehlivost zbraně způsobila, že se podařilo vystřelit jen párkrát a vrchní ohněstrůjce si vzteky vyrval vlasy!

Výsledek bitvy byl dlouho na vážkách, až rozhodl úspěšný útok na levé křídlo císařských. Bojiště se pokrylo těly padlých.

Nyní už moc dělat nešlo. Osamocení mušketýři, napadení zepředu i zboku, kombinovaný nápor prostě vydržet nemohli. Částečně byli vybiti, někdo skončil v zajetí a zbytek ve zmatku ustoupil takovým tempem, až to nápadně připomínalo útěk. Stavovskému vojsku padl do rukou celý tábor a stalo se pánem bojiště.

Vzápětí propukly nejen oslavy vítězství, ale také účtování s nepřítelem a obvyklé drancování. Vojáci se uvnitř hradu zmocnili katolíkům drahého obrazu Panny Marie. Sami většinou vyznáním protestanti nevěděli nic lepšího, než výtvarné dílo zhovadile poničit.

Další se zatím věnovali jiné oblíbené činnosti vítězů – olupování mrtvých či teprve umírajících (bez ohledu na to, ke které bojující straně patřili) a honu na mladé ženy, které dle tehdejších zvyklostí patřily ke kořisti. Nutno přiznat, že doba sice hodně pokročila, ale právě v tomhle bývají dnešní válečné konflikty dost podobné, neboť člověk se na rozdíl od techniky za uplynulá staletí příliš nezměnil.

Tak došlo i na hezké katovy pomocnice, přestože se celou bitvu pohybovaly ve stavovských řadách a dalo se tedy oprávněně předpokládat, že patří k vítězům. Ženské to ovšem bezesporu jsou, navíc pěkné, a na protestantské vyznání jim nikdo přece sahat nebude, tak co… jenže ouha! Tahle děvčata nejsou žádné vyděšené a rozmazlené měšťanské dcerušky. Umí vzít do ruky kord a Mě neznásilníš, strejdo, jsem na tebe moc rychlá a klidně tě vykuchám jako podsvinče! Najdi si nějakou puťku!!!

Není nad dobrou radu, zvláště když je zdůrazněna dobrou zbraní! Obě dívky už mají od otrapů pokoj a mohou se věnovat hledání svých blízkých. Jedna se dosud rozhlíží, druhá se už sklání k možná jen raněnému fešákovi. Těžko říci, zda se obětavě snaží o první pomoc, nebo ho právě okrádá. Ke zjišťování, čím se doopravdy zabývá, schází čas.

DOZVUKY

Ukázka bitvy skončila naprostým úspěchem, diváci uznale tleskají a zabití mohou ožít. Ochotně se zvedají ze stále ještě mokré trávy a řadí k přehlídce a poděkování.

Při té příležitosti se ukázalo, že přes značnou dobu a intenzitu střetnutí nedošlo k žádné vážné újmě na zdraví. Což se o každé podobné akci říci nedá. Hned následující den se totiž na internetu objevila zpráva o velkém průšvihu na konkurenční akci:
Tři šermíři utrpěli zranění při střelbě z hákovnice na hradě Kost
Ono to s údajnou hákovnicí prý bylo trochu jinak, ale k trojnásobnému ošklivému úrazu skutečně došlo. Raději se vraťme do Strakonic… Obě vojska nastoupila k závěrečné děkovačce, jediný snímek však ani zdaleka nepobere všechny zúčastněné.

Následoval odchod jednotek. Krvavý regiment ještě pro potěchu přihlížejících vypálil salvu a také spořádaně odpochodoval ke svým stanům.
Zde by mohla zpráva z bojiště skončit, ale je třeba ještě dokumentovat hodnocení průběhu bitvy…

…a provést rozbor příčin neúspěchu císařských. Zaručeně se na něm podepsala hlavně střelecká nemohoucnost obou stran. Ne, že by se pálilo málo, právě naopak, ran padlo nepočítaně! Možná byl zvolen příliš velký odstup od soupeře, pravdu ale nejspíš měli mnozí zlí jazykové. Tvrdili, že se prostě nikomu nechtělo praštit sebou do bláta a zamazat se přitom jako čuně. Spokojme se touto domněnkou: bojový zápal způsobil, že lehčeji ranění zůstali raději na nohou, než by se svalili či opustili bojiště a riskovali ošetření ranhojičem. Ten byl ve středověku víc řezníkem než lékařem a nechat si zbytečně upižlat ruku nebo nohu není žádné terno.

Při téměř zanedbatelném účinku střelby se zákonitě projevila početní převaha stavovských kopiníků a šermířů, která bitvu nakonec rozhodla.

————————————————————————————–

Zbývá jen dodat, že druhý den měla ukázka opačný výsledek. Císařští se zřejmě poučili a svým protivníkům pořádně nařezali. Stalo se tak v souladu s historickou skutečností, neboť Strakonice v držení stavovského vojska nezůstaly. U slavného vítězství však vojenský zpravodaj Krvavého regimentu chyběl a sám se tak připravil o účast na bujarých oslavách.

Bitva na Bílé Hoře

root Posted in Historie，Tags: ,
25 Červenec 2012
0

Praha 17. září 2011

Trocha historie nikoho nezabije

Na Bílé Hoře
sedláček oře.
Má hezkou dceru,
dej mi ji Bože!
(lidová píseň)

17. září 2011 na Bílé Hoře u pražské obory s letohrádkem Hvězda žádný drnohryz nemakal. Na tamní zatravněné pláni se toho dne odehrála již tradiční rekonstrukce známé bitvy z počátku Třicetileté války (1618 – 1648), v níž si rakouský císař Ferdinand II. Habsburský s podporou vojsk Katolické ligy vyřídil účty s revoltujícími českými stavy. Bitva, ke které došlo 8. listopadu 1620, měla za bezprostřední následek neslavný útěk stavy zvoleného českého krále Fridricha Falckého, zvaného Zimní král (kvůli krátké době vlády). Sotva byl zpraven o výsledku střetnutí, kvapně opustil Prahu a ponechal své poddané na holičkách.

slavný letohrádek Hvězda leží v rozsáhlé oboře, obehnané pevnou zdí

Rozhodující střetnutí následovalo po dlouhé době vzájemného měření sil, v němž mělo české stavovské vojsko zpočátku početní převahu, získanou však za cenu svolávání zemské hotovosti. Každý kraj byl v takovém případě povinen postavit určitý počet pěších i jízdních bojovníků. Vojenská kvalita takových útvarů byla pochopitelně nižší, než u námezdních žoldnéřů, pro které zůstávala služba ve zbrani často celoživotním řemeslem.

Vojsko stavů dokonce ohrožovalo i samotnou Vídeň, postupně se však síly nejen vyrovnaly, ale Ferdinand II. (hlavně díky veliké španělské pomoci) začínal mít navrch. Přitom nešlo jen o samotné množství a stupeň vycvičenosti mužů, přinejmenším stejně důležitou roli hrály peníze. Vojsko v poli jich spotřebovalo obrovská kvanta a rozhodující pro jeho morálku bylo pravidelné vyplácení žoldu. Voják, který po dlouhé měsíce nedostával sjednaný plat, se místo ochoty bojovat s protivníkem stával postrachem širého okolí. Právě zde ležela Achillova pata českých stavů – kvůli nechuti pořádně se plácnout přes vlastní kapsu či skutečné nemožnosti sehnat dostatečné prostředky byla jejich armáda ve velmi špatném stavu. Bouřily se celé pluky a i když občas nějaké peníze dostaly, stačilo to sotva na krátké uklidnění, neboť k zapravení starých dluhů ani zdaleka nedošlo. Za takové situace dorazila stavovská armáda na počátku listopadu 1620 k Praze. Stalo se tak na poslední chvíli jen krátce před příchodem protivníka. Malý náskok ale postačil k zaujetí nejvýhodnější pozice na vyhlédnutém bojišti a realizaci nepříliš důkladných opevňovacích prací. Mrzutí válečníci se s nechutí chystali na nastávající boj.

Předehra

Podobně nevalná nálada panovala i ve stanovém táboře našeho Krvavého regimentu téměř o čtyři sta let později. Příčinou však nebyl zadržovaný žold, nýbrž nevítaný fakt, že místo na tradiční císařské straně bude muset hájit zájmy českých stavů (zřejmě z organizačních důvodů, aby poměr sil na bojišti alespoň přibližně odpovídal historické skutečnosti).

Žoldnéř je sice placen za to, aby bojoval proti každému, na koho nadřízený ukáže, ale tady to znamenalo radikální obrat na poslední chvíli. Stanout po boku mužů, s nimiž již vícekrát bojoval na život a na smrt, a začít pobíjet své včerejší kolegy! Někomu to snad bylo jedno, ostatní však neprojevovali vůbec žádné známky nadšení. Na tyto pocity se rozhodl vsadit bývalý vrchní velitel mušketýrů. Využil proto poklidné atmosféry ve stanovém táboře k „přátelské“ návštěvě.

Umně rozdmychával obecnou nespokojenost a potom vyrukoval s nehorázným návrhem, aby během bitvy celý pluk přešel k císařským! Přepočítal se však – nad tak hrozným porušením vojenské cti se muselo udělat zle každému z přítomných. Je omluvitelné, když žoldnéř bojuje podle toho, jak ho platí. V případě stavovských oddílů tedy mizerně. Něco jiného je však zrada, která by zhanobila pluk, dosud braný za spolehlivý!!! Pokušiteli se tak nechtěně podařilo zpevnit poněkud kolísající morálku a vojáci se záhy poté disciplinovaně odebrali k bojovému výcviku.

Bylo třeba procvičit součinnost se skupinou rondašírů, kteří měli krýt střelce v době, potřebné k nabíjení mušket. To bývalo úkolem pikenýrů (kopiníků), jejichž dlouhá kopí tvořila poměrně spolehlivou obranu zvláště proti přímému útoku nepřátelské jízdy. Málokdo byl ochoten vrhnout se s koněm na hroty několika řad šestimetrových pík, nastavených proti němu a spodním koncem zabodnutých do země. Tohle však u rondašírů neplatilo. Jejich meče, případně krátké píky byly určeny proti jednotlivým kavaleristům, kterým takřka sebevražedné počínání vyšlo a oni vnikli do semknuté sestavy pěšáků. V pluku jich bývalo pouze okolo pěti procent, nyní však měli ve větším počtu zaujmout nejohroženější posty. Na podivný experiment se přijel mrknout i vrchní velitel.

Nutno říci, že takto pojatá obrana mušketýrů byla mnohem slabší, neudržela totiž protivníka v uctivé vzdálenosti a sotva byla schopna zastavit odhodlanější nájezd. Za takových okolností přišla víc než vhod nejčerstvější novinka ve výstroji střelců, nahrazující běžný široký klobouk – důkladná přilba, chránící temeno hlavy, týl, nos i uši. Říkalo se jí pappenheimka a u zasloužilé bojovnice na snímku šlo nejen o účinnou ochranu proti sekům mečem nebo šavlí vedeným shora, ale navíc i módní záležitost. Vypulírovaná a zdobená helma jí skutečně slušela!

Do nastávající bitvy se chystali také četní kanonýři, jejichž zbraně vzbuzovaly oprávněnou úctu nejen u diváků. Příslušníci policie jenom zírali, co je možné mít doma schováno ve stodole! Téměř rovný, suchý a pevný terén přitom poskytoval vítanou možnost přesunovat dělostřelectvo podle momentální potřeby.

O posilnění i zábavu spousty přihlížejících se zatím starali různí trhovci, kejklíři, chovatelé plazů a sokolníci. Poučení a názorné ukázky dobových zbraní si vzali na starost Plzeňští střelci.

Nad hlavou jim přitom hrdě vlál prapor s vyobrazením chrtice, symbolizující věrnost – původní znak města Plzně. V pozadí jsou vidět stavovská polní opevnění zhotovená z prken, pytlů s pískem a prázdných proutěných košů, normálně plněných vykopanou zeminou. Jasně z toho vyplývalo, že majitel pozemku nepovolil rozrušit plochu rytím příkopů a vršením zemních valů.

Doba plánovaného utkání se neúprosně blížila. V táboře zavládl obvyklý ruch a spěch. Jako vždy bylo na poslední chvíli nutné vydat řadu důležitých pokynů a zařídit spoustu maličkostí, na které kdosi zapomněl, nebo se na ně prostě vyflákl. Elitní Krvavý pluk je však sestaven ze zkušených válečníků, kteří se místo zběsilého chvatu odešli vyfotit, aby měli památku na kolegy, kteří možná brzy padnou.

Snímky zblízka musel udělat uniformovaný bojovník, neboť pitomým civilistům nemohl být povolen přístup na plochu s nenápadně rozmístěnou pyrotechnikou. Zákaz bohužel platil i pro oficiálního dokumentaristu regimentu, který se proto pokoušel fotit na vzdálenost hodně přes 100 metrů z tribuny pro diváky. Po celou dobu bitvy potom neměl podmínky k pořizování snímků o mnoho lepší. Kupodivu to však dopadlo o trochu lépe, než se dalo čekat.

Nástup

Brzy nato si plochu bojiště ještě jednou pečlivě prohlédl vrchní velitel stavovských vojsk kníže Kristián z Anhaltu v doprovodu své tělesné stráže.

Pak již následoval nástup do bojových postavení. Krvavý regiment i s přidělenými rondašíry se musel na správnou stranu přesunout podél kamenné zdi obory. I při velkém oříznutí snímku je dobře patrná šířka pláně.

Pro jistotu bylo mušketýrům znovu zdůrazněno, kdože jest dnešním nepřítelem a kterým směrem  tedy dlužno stříleti.

Ihned byly rovněž určeny hlídky, jejichž úkolem se stalo pozorování předpolí a střežení nástupu vojsk proti průzkumu protivníka. Velitel osobně zkontroloval připravenost k boji, zejména hořící lunty (doutnáky), nutné k odpalování mušket s doutnákovými zámky.

Armáda českých stavů nepospíchala a šikování do souvislé linie trvalo velmi dlouho. Možná právě to přesvědčilo Anhalta, aby vyčkal na místě a neudeřil na protivníka, obtížně překračujícího potok v údolí. Šance k drtivému vítězství tak zůstala nevyužita.

Hlídkující mušketýři mezitím stačili vypálit několik ran po příliš zvědavých císařských jezdcích. Těm se nechtělo zbytečně riskovat. Spokojili se rychlým průjezdem a raději hbitě zmizeli mimo dostřel. Zjistit, že se protivník chystá k boji v předem připraveném postavení, by ostatně zvládla i poloslepá babka kořenářka. S příchodem prvních pluků bylo možné patrolu stáhnout.

Prakticky současně dorazila pochybná posila – zbytky jednoho z útvarů, které v okolí Rakovníka zdržovaly postup nepřátel. Neuspořádaný houf vysílených a zbědovaných vojáků určitě otřásl už tak dost mizernou morálkou armády, zvláště méně otrlými příslušníky zemské hotovosti.

Hned za nimi se na protilehlé straně pláně začaly z cárů mlhy vynořovat části císařské armády, které velel generál Karel Buquoy, a oddíly vojsk Katolické ligy pod ctižádostivým bavorským vévodou Maxmiliánem. Nebýt jeho iniciativy, k bitvě zřejmě kvůli pokročilé roční době už ani nedošlo a soupeři se starali hlavně o zřízení pohodlných zimních kvartýrů. V období, nevhodném pro vojenská tažení a boje většího rozsahu, se válka jednoduše odkládala na teplejší jarní počasí.

Krvavý regiment zatím s profesionálním klidem stanul poblíž pravého křídla sestavy mezi oběma dělostřeleckými redutami a  chystal se k boji. Jako obvykle příliš daleko pro fotografa…

Průběh bitvy

Bojiště bylo ozvučeno a komentování se ujal herec Václav Vydra s odborným poradcem po boku.

Před čtyřmi stoletími byly síly soupeřů přibližně vyrovnané. Spojené armády císařských a ligistů čítaly okolo 26 – 28.000 mužů, čeští stavové měli k dispozici asi 20 – 21.000 vojáků, kteří ovšem zaujímali výhodnější a opevněné postavení na kopci, čemuž dnešní téměř rovná louka příliš neodpovídala. Rovněž měřítko ukázky bylo třeba přizpůsobit možnostem. Regiment s 20 až 40 bojovníky by byl tehdy k smíchu, počet mužů odpovídal nejvýše setnině po morové epidemii. Nicméně k získání poměrně dobré představy nynějších zhruba 700 válečníků stačilo, velké a prakticky neodstranitelné zkreslení znamenal jen nepatrný podíl jezdectva.

K žádnému vyjednávání před bojem nedošlo, situace byla jasná. Nemělo proto smysl rokovat a bitva začala ihned poté, co se obě armády patřičně sešikovaly. Jak bylo zvykem, první vypálili kanonýři. Císařští měli i v tomto směru mírnou převahu a neváhali ji naplno využít. Pyrotechnické efekty jejich tvůrci zbytečně nepřeháněli, exploze proto celkem věrně simulovaly výbuchy dělostřeleckých granátů.

Stavovská děla neprodleně odpověděla. Kanonádu doplňovaly i salvy z mušket, přestože na poměrně velkou vzdálenost nemohly mít větší účinek.

Krvavý regiment si počínal jako výkonný a dobře promazaný stroj. Ač to ještě nebylo zapotřebí, protože nepřítel nedotíral zblízka, po salvě vždy prostoupili řadami mušketýrů rondašíři. Zaštítili své kolegy po dobu nabíjení, kdy byli téměř bezbranní.

Střelcům to díky dobrému výcviku i kázni netrvalo tak dlouho jako jiným a s nabitými mušketami znovu zaujali palebné postavení. Stejný postup se potom opakoval stále dokola.

Průběh střetnutí historickou skutečnost moc nepřipomínal, neboť stavovské vojsko se do válčení pustilo se skutečnou vervou. Boj se převaloval sem i tam, poměrně brzy však bylo znát, že pravá křídla obou soupeřů převyšují své protějšky. Stavovští, postupující podél zdi obory, neúnavně dotírali na nepřítele. Na fotografii je názorně vidět obtížné ovládání píky, držené až na spodním konci – ratiště s ocelovým hrotem tvoří mocnou páku a zbraň musí třímat silní chlapi.

Současně s křídelními útvary vyšli o něco vpřed i naši mušketýři, aby útočícím kryli bok.

Na opačné straně, poblíž tribun pro diváky, šli na zteč španělští kopiníci císařské armády.

O dobré morálce císařských svědčí tento snímek. Opozdilec, pravděpodobně trápený střevními potížemi, kvapí posílit své druhy a neváhá nasadit vlastní krk.

Španělská pěchota byla v té době považována za jednu z nejlepších. Přesto se stavovští vojáci, na které narazila, nezalekli skvělé reputace protivníka. S bravurní odvahou se s šavlemi v rukou vrhli přímo mezi nastavené hroty. Jakmile se dostali pikenýrům na tělo, nebyla dlouhá kopí k ničemu. Španělům nezbylo, než sáhnout po kordech – a v nepořádku ustoupit.

Za nimi však stáli v záloze němečtí mušketýři, kteří protiútok odrazili hustou palbou.

Na bojišti se čas od času také objevovala kavalerie – zde jsou stavovští:

Na hezkém oři rajtoval i jeden z hlavních velitelů soupeře. Vzhledem k tomu, že se pohyboval převážně na pravém křídle, mělo by jít nejspíše o generála Buquoye.

Jízdních bojovníků neměl o mnoho více, občasné vzájemné srážky proto byly spíše zpestřením programu a připomínaly velmi opatrné divadelní souboje. Bylo až příliš patrné, že jde hlavně o to, aby se žádný z koní ani jezdců nezranil. Pěšáci se jich nicméně obávali. Možnost být poražen, pošlapán, nakopnut či kousnut poplašenou kobylou nikoho nelákala.

Vraťme se však ke Španělům. Vyrazili znovu, tentokrát s mušketýry v závěsu. Na houževnaté protivníky najela jízda, která je donutila srazit se do obranného kruhu, zvaného karé. Pak stačilo do natěsnaného houfu zabodnout dlouhá kopí a zbytky stavovských se daly na útěk.

Drtivá porážka levého křídla otevřela cestu úderu na střed, který po krátkém boji začal ustupovat také. Celá fronta se tak nakonec pootočila o nějakých šedesát stupňů.

Poslední naději ke zvratu situace zkusil vykřesat dosud prakticky nedotčený Krvavý regiment. Vypochodoval vlevo napříč bojištěm směrem k tribunám, zřejmě ve snaze uzavřít díru v sestavě.

K zacelení obrovské trhliny by však nestačily ani tři pluky, šlo spíš o gesto vzdoru. Postup skončil už přibližně ve středu bojiště, kde se regiment dostal do obklíčení. Ani v beznadějné situaci však nesložil zbraně a hrdinně odolával přesile.

Převaha kopí proti mnohem kratším mečům byla nesporná. Když pak pikenýrům ještě pomohl nájezd císařské jízdy, z celého pluku zbyla hrstka mužů, převážně lépe chráněných rondašírů.

I ti padli do posledního. Jejich odpor byl zlomen a louku pokryla těla odvážných reků.

Potom už střetnutí dlouho netrvalo. Obě dělostřelecké reduty se podařilo dobýt bez velkých nesnází a kdo ze stavovských mohl ustoupit či utéci, učinil to.

Ostatní byli zatlačeni ke zdi obory, kde se zoufale bránili soustředěnému náporu.

Teď už nešlo výsledek bitvy zvrátit. O závěrečnou tečku se postaral stavovský korouhevník, snažící se zachránit svěřenou zástavu, aby nepadla do rukou nepřátel. Stálo jej to život a cennou trofej vítězové stejně získali.

Jejich radostný jásot netrval příliš dlouho, všichni zúčastnění už měli téměř hodinového válčení dost. Zvláště zabitým a těžce zraněným připadalo ležení v nepohodlných pozicích nudné, začali se proto postupně zvedat.

Teprve nyní diváci zjistili, že skutečně mrtvý není nikdo. Všichni se byli schopni alespoň postavit na vlastní nohy, což při stupni bojového nadšení bylo až s podivem. Řadu přítomných dítek to očividně zklamalo. Jednotlivé oddíly se potom znovu zformovaly.

Následoval slavnostní pochod okolo uznale tleskajících tribun, vylepšený představováním útvarů s udáním míst, kde jsou posádkou. Při té příležitosti se ukázalo, že název Krvavý regiment je příliš neadresný a bylo by záhodno jej doplnit.

Slovo závěrem:

Kdyby s podobným nasazením kdysi bojovalo stavovské vojsko, mohly se dějiny ubírat jiným směrem.

Bez nadsázky lze tvrdit, že se celý podnik opravdu vydařil a diváci odcházeli spokojeni – co chtít víc?