Domovská základna Krvavého regimentu – Plzeň – celá staletí patřila k oporám katolické víry
v Čechách a konzervativní měšťané se nehodlali podílet na všelijakých rebeliích. Za důkaz pro
toto tvrzení lze považovat začátek Třicetileté války, kdy město zůstalo věrno legální vládě a teprve
po vytrvalém hrdinném odporu podlehlo stavovskému vojsku. I prohrát však lze se ctí a slávou,
proto není divu, že se známá válečná epizoda stala letos námětem hned několika různě pojatých
ukázek někdejších bojů. Samotný regiment, jakožto nejsilnější, dokonale vystrojená, vyzbrojená a
vycvičená jednotka na bojišti, musel bohužel stanout na vítězné straně. Kdyby tomu bylo jinak,
obránci určitě odolali jednomu z nejschopnějších generálů českých stavů, Arnoštu Mansfeldovi.
Hnát jej svinským krokem od hradeb však nešlo, odporovalo by to historické skutečnosti…
 |
 |
generál Petr Arnošt, hrabě Mansfeld – kdysi a dnes
Třicetiletá válka (1618 až 1648) byla konfliktem mezi katolíky a protestanty, spíše než o svobodu
náboženského vyznání však šlo o politickou nadvládu v Evropě. Úvodem se stalo měření sil mezi
habsburským císařem a odbojnými českými stavy, které si zvolily vzdorokrále Fridricha Falckého.
Jak to všechno začalo? Dejme slovo plzeňskému městskému archiváři z 19. století Hruškovi a
nynějšímu obhájci Plzně Petru Schleissovi, který části jeho zápisů použil při sestavování
průvodního slova k bojovým ukázkám:
Roku 1618, dne 23.května, v den před nanebevstoupením Páně přibyli hrabě Thurn a jeho
spojenci ku hradu pražskému a vyhodili oknem do příkopu pány Viléma Slavatu a
Jaroslava z Martiniců, jakož i písaře Filipa Fabricia. Když toto vzbouření v Čechách
vypuklo, zavázali se Plzeňští písemně, že mír zachovají a že nijakým způsobem k povstání
strhnouti se nedají.
Průšvih na sebe nenechal čekat. Plzeň sice nebyla jediným městem, které prohlásilo svoji věrnost
Habsburkům, ale vzhledem k vlastnímu významu nemohla očekávat, že zůstane stranou zájmu
nových pánů zemí Koruny české. To si měšťané rychle uvědomili a slib, že mír zachovají, doznal
určité modifikace. Bylo nutné připravit se na brzký nevyhnutelný boj. Plzeň představovala tvrdé
sousto, už o dvě století dříve se o tom ke své škodě přesvědčili husité – a to byli nějací válečníci!
Nemalou překážku pro každého nájezdníka vytvořila samotná příroda. Zdejší soutok čtyř řek byl
ovšem doplněn značně odolnými hradbami, vlastními děly a hlavní roli hrálo odhodlání obránců.
Zděděnou statečností svou povzbuzeni jsouce, zbrojili se ihned Plzeňští a podnikli válku
pro císaře proti jinověrcům. Poněvadž v městě málo vojínů bylo, ozbrojila obec všecky
branné muže a konala pilné přípravy ku válce. I poručili Plzeňští, aby všechno válečně
ozbrojené mužstvo přísahy věrnosti složilo.
Přísaha ozbrojenců se v pátek 6.4. konala pod hradbami. Přišel jí osobně velet vůdce místních
vojenských sil, císařský hejtman Felix Dornheim. Zkušený voják nestačil zírat! Mimo ctihodných
měšťanů a sedláků z okolních vsí se do řad budoucích hrdinů vloudila i pochybná individua,
v jiných časech hodná stát se ozdobou plzeňské šibenice. Pocházela obvykle znedaleka (hlavně
z vícekrát halasně vyvolávaného Petrohradu). Podobné typy bývaly nejednou verbovány i do
pravidelného vojska, ale tam z nich kaprálské hole, tvrdý dril a drakonické tresty časem vzpurnost
a nedisciplinovanost vymlátily. Na to nyní scházel čas. Za přednost bylo tedy třeba považovat
aspoň chuť vrhnout se do největší rvačky jejich života, která raubířům nescházela.
Velet podobné chásce muselo být velice náročné. Pohled zblízka na přísahající oddíl původní
nevalný dojem jenom potvrdil:
Domobrana problém nedostatečné posádky města samozřejmě vyřešit nemohla. Symbolizovala
spíše odhodlání obyvatel vytrvat v poslušnosti k Habsburkům a bránit se všemi prostředky. Řádné
posily musely přijít odjinud. Císařské ozbrojené síly se moc nevytáhly, přibližně stovku mužů
zkušeného hejtmana Dornheima však doplnily oddíly stojící v žoldu okolních katolických prelátů.
V den před sv. Petrem a Pavlem přibylo do města 68 vojínů dobře ozbrojených, poslaných
od probošta chotěšovského, jimž druhého dne 30 mužů následovalo. Tolikéž jich poslal 1.
července opat tepelský. Opat však plasský sám přikvapil se svými vojíny a konal dobré
služby Plzeňským, řídě sám děla.
hejtman (kapitán) Felix Dornheim v roce 2012
Mnoho času na přípravy a výcvik nezbývalo. Už 19. září přitrhl do okolí předvoj stavovské armády
a plzeňská předměstí lehla popelem, zatímco jejich obyvatelé vyhledali útočiště ve městě. Nutno
přiznat, že žhářství měli na svědomí hlavně sami obránci. Šlo o běžné preventivní opatření ke
ztížení přístupu k hradbám a odstranění možnosti pohodlného ubytování nepřátelských vojáků.
Působivost výjevu, znázorňujícího požáry, umocnil nastávající soumrak.
Za dějiště střetnutí byla zvolena dochovaná část městských hradeb v proluce, vzniklé po zboření
několika domů.
Posledního září přišla pěchota Mannsfeldova (správný způsob psaní jména vojevůdce je
spornou záležitostí – pozn. aut.) z okolí žateckého a slánského a ležení učinivši okolo
chrámu Všech Svatých… zkoušela přiblížit se k hradbám. Obránci ji přivítali natolik účinnou
palbou, že se musela stáhnout. Stavovským nezbylo než uchýlit se ke klasické obléhací taktice,
spočívající především v ostřelování, prokládaném šturmy, a snahou obklíčené město vyhladovět.
Houstnoucí šero dodatečně přisvětlovaným fotografiím jistě na kvalitě nepřidalo, na druhou stranu
však vynikly výšlehy plamenů při výstřelech.
Neúspěch útoků lze mimo zarputilosti obránců z velké části přičíst i mizerné práci řemeslníků. Při
výrobě útočných žebříků chybně odhadli výšku hradeb a nevzali v úvahu značnou hmotnost
zástupů bojovníků, kteří jich měli hromadně využít. Nekvalitním výrobkům scházel nejméně jeden,
spíš ale dva metry délky a jejich pevnost vzbuzovala takové pochybnosti, že se po nich odhodlali
stoupat pouze nejodvážnější jednotlivci. Nepříliš zřetelný snímek názorně ukazuje, co na
hazardéry čekalo, když se z vrcholů téměř kolmo postavených žebříků museli potýkat s nad nimi
stojícími protivníky. Jedinou výhodou bylo, že téměř nepřekáželi svým spolubojovníkům při palbě
na vztyčené obránce. Přímo se vnucuje domněnka, že zakázku na žebříky dostali truhláři a tesaři
z okolních vsí – v tom případě nešlo o nešikovnost, ale rafinovanou katolickou sabotáž!
Mannsfed vida, že se svým vojskem tak pevného města sotva se zmocní, stále na direktory
naléhal, aby mu posilu k Plzni poslali… Což se také stalo. Podle některých pramenů čítaly síly
obléhatelů snad až 8.000 mužů, drtivá přesila nad několika stovkami obránců pevných a vysokých
hradeb však vítězství sama o sobě nezaručovala. Umožňovala město neprodyšně sevřít a při
střídání útvarů vést nepřetržitou bojovou činnost, také však hrozila nutností ukončit obléhání
v případě, že bude okolní kraj totálně vydrancován a doslova vyjeden spoustou vojáků. Dalším
velmi nepříjemným faktorem se stalo nadcházející zimní období, kdy se tehdy ve větším měřítku
neválčilo. S Plzní bylo tedy třeba skoncovat co nejrychleji – i přes přetrvávající nedostatek těžkých
děl, schopných vystřílet v hradbách velké průlomy, jimiž se mohla prodrat pěchota. Obsluhy
lehčích kusů se však opravdu snažily a když nedokázaly pobořit hradby, dostaly pokyn ničit město
za nimi.
Dne 2. října vyhodili povstalci první ohnivou kouli přes chrám sv. Bartoloměje a hrozné
bombardování a střelba urputná ve dne i v noci započala. V ten čas Mannsfeldští kopati
příkop zahradami k městským zdem počali. Však Felix Dornheim se svojimi vojíny a
měšťany statečnými všecky útoky jinověrcův ubránili.
Urputné válčení bylo občas přerušeno jednáním o kapitulaci. Při mírných podmínkách mohlo mít
úspěch. Tak se stalo, že se pod hradbami zjevila pravá ruka Mansfeldova, odvážný hrabě Solms,
který nejednou osobně vedl útok. Tentokrát však místo kordem jaksi omluvně mával zapečetěným
listem. Sám vrchní vojevůdce postával vedle něho, zřejmě se však nechtěl osobně angažovat
jako poštovní doručovatel.
Navrhované podmínky byly skutečně velkorysé. Měšťané, vojáci i duchovní se nemuseli obávat o
život, ani újmu na cti. Dornheimovi a vojsku měl být umožněn volný odchod se zbraní i majetkem
do bamberského biskupství – pokud ovšem nevyjádří vítanou ochotu přejít do služeb českých
stavů. Plzeňané byli povinni zaplatit 60.000 rýnských zlatých na úhradu válečných štrapácí a žold
Mansfeldova sboru. Také měli strpět ve městě posádku dvou praporů stavovského vojska, které
však budou podřízeny přísné kázni (jinými slovy: žoldnéřům nebude dovoleno beztrestně krást,
loupit, znásilňovat a vraždit). Po přijetí těchto podmínek slibovali obléhatelé ihned opustit nejen
své ležení, ale celý plzeňský kraj. Barvitě líčit, jak ošklivě město dopadne, když nebude kapitulace
rychle podepsána, se jevilo jako zbytečné. Navzdory lákavosti však byla nabídka odmítnuta.
osobní jednání mezi vrchními veliteli znesvářených stran
Avšak Plzeňští zavrhli listy jinověrecké a hrozbami jejich opovrhli a k statečnému odporu
se vrhli… Vyjednávání přesto nějaký účinek mělo. Zaselo semínko nedůvěry vůči dosud
uznávanému Dornheimovi. Ten se prý začal chovat jinak – možná jenom proto, že o podezření
měšťanů věděl, nebo snad opravdu neměl chuť hrdinně složit kosti na plzeňských hradbách, když
se nabízela možnost lehce vyváznout z málo nadějné situace.
V ten čas velitel císařský Felix Dornheim o nejlepším svém smýšlení všecky ujišťoval a
pravě, že s nimi hotov jest žíti i umříti, tuto přísahu zvolal – NECHŤ NEDOČKÁ NA žIVĚ
DNEŠNÍHO DNE TEN, JENž BY S MĚSTEM TÍMTO ZŦSTATI NEMÍNIL! Když po dokončené
poradě Plzeňští z radnice domů se ubírali, hle Dornheim vyšel před soumrakem podívati se
na hradby, spoléhaje na příměří, které toho dne panovalo. Provázen jsa pochodněmi,
obcházel náspy a povzbuzoval stráže k zmužilosti a ostražitosti. Tu přišel k průlomu
hradeb za klášterem bosáků a vylezl na zříceniny městské zdi a díval se do příkopů. Tu
jeden z Mannsfeldových vojínů střelil ho z malé vzdálenosti do pravého spánku. Mrtvola
byla v tichosti odnesena do jeho bytu vedle domu Jana Volfingera a odtud do Šternberské
kaple…
V zájmu zachování bojového ducha byla prý rozšiřována pověst, že čacký vojevůdce je jen raněn.
Muselo na tom něco být, protože při ukázce hned následujícího dne Dornheim velel obráncům
v Dřevěné ulici – zdravý a svěží! Leč vraťme se na hradby. Vyřazení vůdce zákeřnou střelou
nevedlo k zhroucení odporu, dokonce ani když stavovští konečně obdrželi těžká obléhací děla.
O svatém Martinu (11. listopadu) přivezl Mannsfeld k Plzni dvě těžká děla, z nichž jedno 20 a
druhé 22 koňmi taženo býti muselo.
Koňské potahy před čtyřmi stoletími byly asi slabší, nebo silnice v ještě o něco horším stavu než v
současnosti. Po kvalitní dlažbě totiž i nejtěžší zbraň dokázal přemísťovat jediný dobře živený
kanonýr, silný jako býk!
S těmi velikými děly počal Mannsfeld bourati zeď u kláštera bosáků (františkánů), kterou
obležení rychle zase zatarasili. Avšak u brány Pražské blíže u masných krámů prostřílena
byla týmiž těžkými kusy větší a nebezpečnější mezera…
Také tento průlom se podařilo zaplnit vším možným včetně hnoje. Hájení sypajících se hradeb ale
bylo stále obtížnější, generální šturm na město se dal čekat každým okamžikem. Věrní habsburští
poddaní přesto nehodlali dobrovolně složit zbraně. Nejspíš doufali, že podaří-li se jim velký útok
odrazit, odtáhne Mansfeld s nepořízenou. Bylo to velmi pravděpodobné už vzhledem k pokročilé
roční době, záměr ale nevyšel. Den „D“ nastal 21. listopadu a stavovským žoldnéřům se povedlo
ztéci část hradeb.
Výtečně se přitom osvědčila změna v rozestavení vojsk. Přímo za zády útočících stanula početně
sice slabší, ale v četných bojích již zakalená jednotka, zvaná Modrý regiment. Palbou zblízka na
odkryté Plzeňany znamenitě podpořila šturmující. I tak se však zdá skoro jisté, že panující husté
šero milosrdně zakrylo zrádný čin nějakého lotra, který prvním útočníkům podal pomocnou ruku k
přelezení z žebříku na korunu zdi. V kotoučích dýmu ze střelného prachu se tam pak strhl prudký
boj muže proti muži.
Protože se vzhůru odvážili lézt jen divocí dobrodruzi a nejproslulejší rváči, bylo přes nevelký počet
útočníků rychle rozhodnuto.
Navzdory téměř úplné noční tmě diváci poznali, že jedním z jásajících vítězů je hrabě Solms, pro
kterého muselo být překonání hradeb v těžké ochranné zbroji zvlášť obtížné a riskantní. Ten také
skoncoval s plzeňským katem, známým a krajně neoblíbeným mezi stavovskými vojíny kvůli
přesné mušce. Podle dobových zápisů dokonce používal jedovatých střel, za což byl prý oběšen.
Milý hrabě však asi nechtěl věc zbytečně komplikovat a kata jednoduše rovnou na hradbách sťal,
což se setkalo s všeobecným souhlasem. Ani tehdy nebylo na soudy valné spolehnutí.
Pro zajímavost uveďme, jak dobytí Plzně popsal před více než jedním stoletím městský archivář
Hruška (v úpravě P. Schleisse, alias Dornheima):
Mezitím rozkázal Mannsfeld proti staré lázni z těžkých děl stříleti, také dva praporce do
průlomu na pobořených hradbách hnáti dal pod vedením poručíků Raubitse a Ešera o
první hodině odpolední s heslem Ernest. Praporce pěchoty jeho lezly v strašném kulovém
dešti po žebřících druh druha tlačíce na hradby. Podsetník Franking s Mannsfeldovým
praporem a Schlamersdorf slezli první hradbu a rozehnali obránce. Však Plzeňští ani tehdy
ducha neztratili a sešikovali se na náměstí o zeď hřbitovní se opírajíce a z domů po
jinověrcích pálíce. Hrabě Solms s 5 setninami hradbu u kláštera bosáků také slezl a boj již
zuřil v celém městě. Tu ztratili měšťané všecku zmužilost, odhodili zbraně své a každý do
svého domu uprchl, zástupy žoldnéřů opuštěné pak další odpor nekladly. Měšťané hned
žádali a prosili, aby města zapáleno nebylo a Ernest z Mannsfeldů proto hned střelbu
zakázal a každý jeho hejtman musil své lidi od drancování zdržeti. Poté posádka plzeňská i
s měšťany se na náměstí shromáždili, byla jim odebrána zbraň veškerá a spolu s
městskými klíčí na radnici Mannsfeldovi odevzdána. Praporečník odevzdal prapor svůj
Mannsfeldovi, který mu jej však s pokornou prosbou vrátil, purkmistrem byl vyplacen žold
před branou všem (císařským) vojínům a ti pak se zahaleným praporem s obrácenými
puškami bez zápalek a bez hudby, ale se všeckněma zavazadly odpochodovali z města.
Hned po uzavření příměří mírně Mannsfeld s Plzeňskými nakládal a prapor jim ponechal a
nikomu již nebylo ublíženo.
Ukázka skončila naprostým úspěchem a uznalým potleskem několika desítek diváků. Těch mohlo
být mnohem víc, kdyby se organizátoři nevykašlali na propagaci. Takto se většina z přítomných
dostavila víceméně náhodou – když je na místo přilákal mocný rachot střelby a ryk rozvášněných
válečníků. Nejvíce jich proto sledovalo závěrečný nástup a děkovačku. Do značné míry tak bylo
zbytečně znehodnoceno úsilí účinkujících.
—————————————————————————
————————————-
8. dubna – boj v ulicích města
Hned v sobotu došlo k určité nápravě. Ovšem jen proto, že ukázka byla pojata jinak a o patřičnou
reklamu se postarali samotní účinkující.
Mansfeldovi muži se tentokrát museli probojovat Dřevěnou ulicí na hlavní náměstí, kde se právě
pořádaly hojně navštívené trhy. Přísaha mobilizovaných měšťanů a všelijakých dobrovolníků se
proto konala na náměstí mezi prodejními stánky. Vzbudila pozornost a mnozí z nakupujících
pojali úmysl mrknout se na komentátorem slibovanou bitvu, která neměla začít až třeba za tři
hodiny, nýbrž za pár minut.
Válečného reportéra na okamžik napadlo, že Plzeňáci snad hodlají použít jízdu.
Jak směšným dojmem by ale vzrostlí muži na ponících působili – jako kdyby někdejší pohraničníci
osedlali své vlčáky! Tak hrozná potupa vznešeného vojenského řemesla nebyla vůbec možná. Na
poníky tedy zřejmě čekalo skromnější, leč rovněž důležité uplatnění. Produkovali hnůj k ucpávání
průlomů v hradbách a když docházely zásoby, šlo je transformovat v chutné koňské buřty.
Na vzdálenějším konci Dřevěné ulice zatím probíhaly přípravy na bitvu. Původní útočné žebříky
nyní posloužily k výrobě provizorních zátarasů, vedle nichž zaujal pozici hrozivě vyhlížející kanón.
Mansfeld s Dornheimem přitom stačili probrat nejvhodnější scénář celého střetnutí.
Nepředpokládali ovšem, že hned v patách plzeňských ozbrojenců, právě vykonavších slavnou
přísahu, se na budoucí bojiště – do úzké ulice – začnou trousit četní zvědavci. Včetně dítek
předškolního věku a maminek s nemluvňaty v kočárcích! K povinnostem válečného zpravodaje
patří třeba riskovat život při pořizování fotodokumentace, zde však musel navíc převzít i funkci
dobrovolného pořadatele. Uváživ, že máme svobodu pohybu a nikomu nemá co nařizovat, uchýlil
se k ušlechtilé lsti. Naoko bez zájmu procházel okolo hazardérů a občas utrousil dotaz, jakže se
budou asi cítit, až se přes ně přežene padesát bojem rozvášněných metrákových chlapů. Tatíci
popadli haranty, maminy kočárky a Dřevěná ulice se záhy bez protestů téměř vylidnila.
A už je to tady! Před ústím ulice se zjevily elitní Mansfeldovy oddíly, které přivítal hromový výstřel
z městského děla.
K přerušení šturmu to však nestačilo, stejně jako rány z několika mušket a arkebuz. O patřičnou
odpověď se postaraly pravidelné salvy Krvavého regimentu.
První sled útočníků pod velením hraběte Solmse, sestávající hlavně z rondašírů (vojáci v přilbách
s meči a štíty) a střelců Modrého regimentu, pak přitrhl ke spíše symbolické barikádě a sápal se
na obránce. Ti si to nenechali líbit. Strhla se divoká mela, při níž se Solms utkal s hejtmanem
Dorheimem (zcela vlevo). Souboj skončil bez vítěze.
Prvním zátarasem se zdařilo prorazit, ale obránci se lehce vzdát nechtěli. Odráželi jednu útočnou
vlnu za druhou.
Boj se přeléval ulicí sem a tam, plzeňský oddíl ale vždy nakonec protivníky vytlačil.
Nepomohla ani palba z děl. Muži se obvykle stáhli ke zdem domů, nebo alespoň rychle poklekli a
snažili se poskytovat co nejmenší terč. Pokud měli štíty, kryli se jimi. Jenom Dornheim zůstával
stát a hrdě vystavoval opancéřovanou hruď kulím. Možná již litoval svého zmrtvýchvstání, když
hned druhý den riskoval smrt znovu.
Stavovští si počínali obdobně, neboť věděli, že není zdravé lézt do cesty dělovým projektilům, i
když jde o vlastní podpůrnou palbu.
Posléze Mansfeldovi nezbylo, než poslat do ohně svůj trumf, elitní Krvavý regiment.
Pomohlo to. Sevřený útvar neúprosně kráčel vpřed a tlačil před sebou vše, co se mu postavilo
do cesty, části zátarasu přitom nevyjímaje. Zastavoval se pouze k vypálení salvy, rozestupoval ke
zdem jen před výstřelem z děla. Ihned poté se však vždy znovu semknul a se samotným vrchním
velitelem v čele pokračoval dál.
Plzeňští pochopili, že tohle je jejich konec. Odpor znatelně zeslábl, leč neustal.
Kanonýři, doprovázející mušketýry, si mezi domy také vystřelili. Předpoklad, že to pár okenních
tabulek nevydrží, se naštěstí nevyplnil. Rána jen vymetla zbytek obránců z ulice.
Poslední salvu bylo možné vypálit ještě při průniku na náměstí, plné civilistů.
Pak už přicházel v úvahu jen boj chladnou zbraní ve stísněném prostoru mezi prodejními stánky,
Plzeňští však už měli dost a v poslední možné chvíli kapitulovali. V takovém případě byly obavy
z nemilosrdného vyplenění a zničení bohatého města víc než opodstatněné, ale – jak už víme –
nic podobného se nestalo. Dokonce i vítězi předaný císařský prapor jim byl vrácen!
Na otázku, proč došlo k tak mírnému jednání s poraženými, kteří se předtím dlouho zarputile
bránili, je odpověď velice jednoduchá. Přece proto, že generál Petr Arnošt, hrabě z Mansfeldu, byl
veliký lidumil a šlechetný rytíř! A také chytrý voják, ne krvelačný idiot, který si zničí výhodnou
základnu, potřebnou pro přezimování i další vojenské výboje. Rovněž s plzeňskými měšťany bylo
třeba vycházet pokud možno v dobrém. Prokázali již svoji statečnost a nejhrubší násilí mohlo
vyústit v zákeřné pobití nenáviděných vetřelců, dlouhodobě nastěhovaných v jejich domech.
Udržet na uzdě drsné vojáky, rozkurážené vítězstvím, bylo ovšem mnohem snazší nařídit, než
obyvatelstvo před jejich řáděním skutečně uchránit. Tím spíš, že ani důstojníci nebyli bělostní
beránci – přesto se snažili zabránit alespoň nejhorším výstřelkům mužstva. Tak se například
podařilo zastihnout hraběte Solmse před vchodem do výstavného měšťanského domu, kde
osobně kontroloval dodržování zákazu drancování.
U spokojeného konstatování, že sobotní bojová ukázka dopadla výborně, bychom mohli skončit.
Pro úplnost však dodejme, že se Mansfeld skutečně v Plzni usadil a železnou pěstí ovládal širé
okolí. Dokonce i po těžké porážce, kterou následujícího léta utržil u Záblatí od generála Buquoye,
byl jeho stále ještě čtyřtisícový sbor považován za velmi nebezpečný. Císařský dvůr mu proto
v roce 1620 vyplatil 100.000 rýnských za skutečně dodržený slib neutrality při Buquoyově tažení
na Prahu, které skončilo drtivou prohrou stavovských vojsk na Bílé Hoře. Zajímavé je, že nebyl
prohlášen za úplatného zrádce – pravděpodobně proto, že stavové nesmrděli korunou. Jejich
armáda se bouřila a rozpadávala kvůli zadržování žoldu. Mansfeld tedy zřejmě nutně potřeboval
peníze hlavně k tomu, aby se mu vojsko nerozuteklo. Alespoň fakt, že i po bělohorské pohromě
zůstal věrný Fridrichu Falckému a odtáhl za ním z Čech, této domněnce nasvědčuje.
Plzeň, 16.4.2012
foto Jiří Novák, Miroslav Novák
text modré barvy Petr Schleiss,
všechno ostatní Jiří Novák
Upozornění: Určeno pouze pro vnitřní potřebu Krvavého regimentu, další šíření
podléhá souhlasu autorů! J.N.